Petr Janyška: Francouzský premiér přestál bouři, země se zklidnila

Francie trpí poslední dobou rozdrobeností politické scény, neschopné se na čemkoli domluvit. Za poslední dva roky měla čtyři premiéry, z nichž dva padli po vyjádření nedůvěry parlamentem. Krajně pravicová i radikálně levicová opozice se snažily střídající se vlády za každou cenu svrhnout a vyvolat předčasné volby včetně prezidentských.

Současný premiér Sébastien Lecornu ale dopadl jinak než jeho předchůdci, přežil několik bouří a zůstává na svém místě. Po půlročním vyjednávání se mu před pár dny podařil husarský kousek prosadit rozpočet na letošek a odrazit čtverý pokus o vyslovení nedůvěry iniciovaný odděleně radikální levicí a krajní pravicí.

Získal tak zemi alespoň na nějakou dobu relativní klid, což je téměř zázrak. Před dvěma lety totiž volby vygenerovaly tři víceméně stejně silné politické tábory, z nichž žádný nemá většinu: nacionalistickou pravici, levici včetně té radikální a liberální střed. Jeden vůči druhému je ostře antagonistický, na ničem se nedokážou shodnout. Navíc lídři krajní pravice i radikální levice konstantně volali po Macronově odstoupení. Oba, jak Marine Le Penová tak Jean-Luc Mélenchon, kteří už několikrát kandidovali na prezidenta, se už už viděli v prezidentském křesle. To teď po přijetí rozpočtu odpadá a Francie má rok a něco do volby nové hlavy státu.

Vítěz za cenu kompromisu

Premiér Lecornu se ukázal jako politický objev. Na rozdíl od svých předchůdců vyjednával se všemi zprava doleva s velkou pokorou a střídmostí, pragmaticky, téměř nevystupoval v médiích a nedělal politická prohlášení. Postupoval jako dělník státu, hledal možnou shodu. Výsledkem je kompromisní rozpočet, který se neodvažuje k žádné strukturální reformě, ale přináší jistotu na jeden rok. Pravici přijde vzhledem k pětiprocentnímu deficitu jako zoufale neúsporný a levici zase jako málo sociální. Byť je tam nulové navýšení daní občanům nebo podpora sociálního bydlení ve výši 400 milionů eur. Hlavně ale pozastavil uskutečnění důchodové reformy, která byla klíčová pro prezidenta Emmanuela Macrona, ale pro levici neprůchodná. Rozpočet také umožní navýšit výdaje na obranu, které slíbil Macron, ale nebyly dosud odsouhlasené.

Prosazení rozpočtu také ukázalo, že francouzský politický systém jak jej zavedl de Gaulle je dobře vymyšlený a že umožní zvládnout i situaci, kdy se politické strany nedokážou spolu na ničem dohodnout.

Lecornu byl pro přijetí rozpočtu nucen použít článek 49.3 ústavy, který francouzskému premiérovi umožňuje prosadit zákon i přes nesouhlas parlamentu, s tím ovšem, že riskuje, že se bude hlasovat o jeho nedůvěře. A tady je třeba zmínit roli socialistů, kteří se upamatovali na svou minulost vládní strany, odpoutali se od radikální levice a ruku pro pád vlády nezvedli. To oni zajistili premiérovi, že přežil. Pochopili, že likvidovat vlády jednu po druhé nedává smysl a že v dnešním mezinárodním kontextu by to bylo proti zájmům země.

Lecornuovo vítězství je velkou vzpruhou pro prezidenta Macrona, který mu přenechal domácí politiku a sám se věnuje zahraničí. Má před sebou ještě rok a ve světové diplomacii hraje výraznou roli. Spolu s britským premiérem a s německým kancléřem jsou trojicí, která dnes hraje na kontinentě první housle, ať už se to týká Ukrajiny, evropské obrany nebo nejrůznějších nápadů amerického prezidenta. A Macron sám zdůrazňuje evropskou soběstačnost, které říká strategická autonomie.