Petr Janyška: Vznik polohnědé vlády není nutnost, strany končící vlády by měly konat

Odcházející francouzský premiér Sébastien Lecornu řekl při své demisi: „Člověk musí vždy dát přednost své zemi před svou stranou.“ Slova jako ušitá pro dnešní českou situaci. ANO Andreje Babiše se umístilo jako první, nemá ale většinu a musí si ji nějak zajistit. Od počátku, už dávno před volbami, se soudilo, že ji bude hledat u dvou extrémů české scény, že jinou možnost nemá. A třeba má?

Volby dopadly jak dopadly, aritmetika je neúprosná, teď jde o to, jak s ní pracovat. Do parlamentu se dostalo šest formací složených někdy z různých stran, ne dva hermetické bloky. Profesionální politika musí umět sáhnout po invenci a přijít s novým pohledem.

Slušný člověk se nemůže v klidu dívat na to, že Babiš se snaží dát dohromady vládu, v níž by spolurozhodovaly extrémy (podle jeho slov by jim připadla téměř polovina ministerstev). Jsou to extrémy svojí ideologií a navíc většina jmen, která u nich připadají v úvahu, nemá sebemenší zkušenost s chodem státní správy, nikdy žádnou instituci neřídili.

Jeden příklad za všechny: Filip Turek, jemuž jeho příspěvky na sítích vytvořily obraz xenofobního nahnědlého politika, což ho diskvalifikuje, už sám sebe korunuje na ministra zahraničí. Nemá o mezinárodních vztazích a o diplomacii ale zřejmě sebemenší představu. Teprve před pár měsíci dostudoval, navíc na téměř neznámé, malé soukromé škole, a jako novopečený vysokoškolák se už cítí oprávněn udávat tón diplomacii. Řídit instituci, která má dva a půl tisíce zaměstnanců, z nichž stovky ho převyšují svým know-how, svou znalostí jazyků, diplomacie a mezinárodní situace. Jeden rok v Evropském parlamentu z člověka také znalce mezinárodní politiky neudělá. Je to jiný příběh než Jana Lipavského. Navíc není ani členem strany, jen za ni kandidoval. 

Zodpovědnost mají i ti, kdo prohráli volby

Tak co s tím? Je už víc jak týden po volbách, horké hlavy a těžké frustrace už snad opadly a přichází čas racionálního myšlení. To, že strany dosavadní pětikoalice jako celek prohrály, je ještě nezbavuje odpovědnosti za stát. V parlamentu představují jen o něco méně než polovinu, tedy hodně. Pokud nic neudělají a nechají Babiše v izolované partě s extrémisty, je velmi pravděpodobné, že bychom mohli mít silně nahnědlou vládu, která se bude blížit Orbánovi a Kaczyńskému. Vládu, která bude stále výrazněji popírat dosavadních pětatřicet let demokratické víceméně liberální cesty v rámci integrující se Evropy, zpochybňovat pomoc Ukrajině, likvidovat veřejnoprávní média. A která zemi v mezinárodním kontextu potáhne stále víc na okraj do izolace spolu s dvojicí Orbán a Fico (a za dva roky možná zase Kaczyński).

Na tohle není možné se jen tak klidně dívat z opozičních lavic a říkat, to my ne, to oni. Odcházející vládní strany si můžou samozřejmě mnout ruce a říkat: vidíte vox populi, kam nás to vaše hlasování přivedlo? Neříkali jsme, že to takhle dopadne? Jenže politika čím hůř tím líp není politikou v zájmu celku a státu, ale cynismem. Navíc není jisté, že si Babiš příští volby nezařídí tak, aby je znovu vyhrál. Trump, Orbán, Fico nebo Putin na to už vymysleli recepty.

Tichá podpora

Není už na čase, aby si politici odcházejících stran řekli, co je nejdůležitější, a co teprve na druhém místě? Že nejpodstatnější je zamezit vládě v rukou extrémů?

Aby začali diskrétně oťukávat Babiše a vysílat signály, že existují i jiná řešení, než jaké teď zkouší? Scénáře mohou být různé, nemusí vůbec jít o přímou účast ve vládě. Mohlo by jít o tichou podporu Babišova menšinového jednobarevného kabinetu, který si myslím vždy přál. Třeba odejít při některých hlasováních ze sálu a snížit tím kvorum. Forem takové nepřímé podpory by byla jistě řada. 

Takový scénář tiché podpory Babiše je samozřejmě daleký ideálu. Pokud by na ni vůbec přistoupil, což samozřejmě není jisté, taková podpora by mohla znamenat jakési červené čáry ohledně zahraniční politiky a veřejných institucí výměnou za víceméně volné ruce pro Babišovy ekonomické představy. Ty se koneckonců ne vždy liší od zájmů třeba ODS, viz zrušení superhrubé mzdy, které odhlasovali společně poslanci ODS a ANO a která nahrálo zejména bohatým. Vyřadila by ale ze hry dvě krajní formace a udržela stát výrazně blíž evropskému mainstreamu.

Oprávněné námitky

A teď mínusy takového scénáře. Za prvé není jisté, že by si ho Andrej Babiš přál. Celé čtyři roky své opozice kopal dnem i nocí do vládních stran. Jenže každým dnem se ukazuje, že jeho dnešní vyjednávání se dvěma hypotetickými partnery naráží na překážky. Nemůže nepřemýšlet i o jiných variantách. Třeba by o nějaký deal se včerejšími protivníky stál? Třeba s lidovci už byl jednou ve vládě a i když oni dnes odmítají jakoukoli možnost spolupráce s ním, nic netrvá věčně.

Za druhé, už slyším argument, že jakákoli forma vstřícnosti vůči Babišovi by pro strany znamenala ztrátu jejich voličů a potažmo jejich konec. Tady odkážu na první větu textu, důležitý je stát, společnost jako celek. Záleželo by na politicích, aby uměli voličům vysvětlit, že udělali oběť pro stát. Samozřejmě to nebude snadné, když postavili do značné míry celou kampaň na anti-Babišovi, ale budou muset vysvětlit, že teď nejde o to, kdo je nejhezčí, ale o to, jak zabránit nejhoršímu. 

Tady by odblokovalo situaci, pokud by třeba Babiš nominoval do čela vlády Karla Havlíčka. Odcházející koalici je trnem v oku jeho osoba, nikoli celé ANO. 

Všechny odcházející strany jsou teď zahleděné do sebe, lížou si rány, učí se jména nových poslanců a zároveň se hádají, kdo za co může. V ODS běží boj o místo šéfa. To všechno jsou ale jejich vnitřní záležitosti, neměly by zapomínat, že tu je stále stát a že za něj sdílejí zodpovědnost. Proto jim lidé dali své hlasy.

Ke stíhání ho asi nevydají

Třetí argument je, že Babiš je predátor, který v byznysu i v politice funguje dle jednoho mustru: nepřátelským převzetím konkurence nebo partnerů. Takhle přišel ke svým firmám, takhle zadusil soc-dem, když byl s nimi ve vládě. Já ale nenavrhuji spoluúčast ve vládě, ale tichou podporu u některých zákonů v parlamentu. Nakonec ne všechny, které se tam objeví, musí být pro českou společnost špatné. Postupné odumírání ČSSD v jeho poslední vládě je třeba přičíst na vrub jak Babišově taktice, tak slabosti a neprozíravosti tehdejších soc-dem politiků. 

Poslední argument, který je ale možná nejzávažnější: Babiš se po létech nepříliš vzrušujícího pingpongu se soudy teď dostal poprvé před reálnou hrozbu, vrchní soud nedávno uznal, že spáchal trestný čin a jakmile by soudce aféru dotáhl, byl by souzen. Vše teď záleží na tom, zda ho parlament vydá. 

A tady jsme slyšeli od SPD i od Motoristů, že pro to ruku nezvednou (navíc Tomio Okamura je v obdobné situaci, takže hlasovat bude samozřejmě proti). Nejspíš výměnou za to jim Babiš nabídl sedm ministrů ze šestnácti, tedy prakticky polovinu vlády, daleko větší díl, než by příslušel jejich pouhým osmadvaceti poslancům oproti jeho osmdesáti. Jeden komentátor to výstižně nazval „vládou sdílené imunity“. Do chvíle hlasování o jeho vydání bude z jejich strany vydíratelný. To hlasování se ovšem neopakuje, jeho výsledek platí pro celou dobu mandátu, takže v té chvíli se Babišovi uvolní ruce a obě menší strany může, pokud by měl v záloze alternativní možnost, hodit přes palubu.

Tady si neumím představit, že by odcházející strany nehlasovaly en bloc pro vydání poslance Babiše ke stíhání. I s tím by se ale dalo pracovat, dnešní vládní strany by hlasovaly pro vydání, parlament ho nejspíš většinou zamítne, strany by to vzaly jako fakt, s nímž nejde hnout a dál by nějakým způsobem pracovaly na eliminaci dvou malých extrémů. Protože těm Babiš svou přeštědrou nabídkou poloviny vlády slibuje ohromnou moc a výraznou legitimizaci v očích veřejnosti.

Nátlak ze strany Motoristů by mohl neutralizovat třeba i prezident, kdyby řekl, že někoho jako je Turek nejmenuje. Strhl by se pokřik, ale nic víc. Prezident by mohl říci, že si to jmenování musí promýšlet a mohlo by mu trvat i měsíce, stejně jako kdysi Miloši Zemanovi. A Babiš by mu byl nakonec vděčen, že má důvod tlačit na Motoristy, ať jmenují někoho jiného.

Prezident všechno nezachrání

Existuje jedna chytrá myšlenka: politika začíná tam, kde končí názorová shoda. Jako by byla napsána pro odcházející strany. I když prohrály volby, mají za budoucnost státu zodpovědnost, zvlášť, že teď se dá ještě leccos uhrát. Představa, že by si klidně odešly do opozice a odtamtud jen bez většího výsledku ostřelovaly nápady Babišovy polohnědé vlády, je nezodpovědná. 

Sestavování vlády může ještě nabrat nejrůznější peripetie. Pokud by Andrej Babiš nevyřešil nějak uspokojivě svůj konflikt zájmů jakožto miliardář ve vládě, nemusel by ho třeba prezident ani pověřit premiérskou funkcí. Leccos se ještě stane. Odcházející strany by se ale neměly na to všechno jen dívat, ale pokusit se jednat. Zatím to vypadá, že veškerou zodpovědnost nechávají na prezidentovi, který ale není všemocný.

Publikováno se svolením autora.

ČR volby - nenechat Babiše s extrémy 2 - 11.10.025.docx

Stáhnout DOCX • 23KB