Radek Hasalík: Ohlas koncertů Vilemíny Nerudové

Román A Study in Scarlet Arthura Conana Doyla, jenž v roce 1887 do světové literatury uvedl jméno Sherlocka Holmese, se dotýká českého, resp. moravského prostředí. Sherlock Holmes, ve chvílích odpočinku náruživý houslista, hodlal navštívit koncert Norman Nerudy.[1] Norman Neruda je houslistka českého původu Vilemína Nerudová, narozená 21.3.1838 v Brně.[2] V dívčím věku vystupovala pod jménem Wilhelmine Neruda a po prvním sňatku pod jménem Wilma Norman-Neruda.

Vilemína Nerudová hrála na housle zprvu potají. Když její otec Josef Neruda poznal, že to s houslemi umí lépe než její bratr, svolil, aby se nástroji věnovala naplno. Bylo jí pět let. Jejím prvním učitelem byl von Infeld z Brna, což dokládá Allgemeine Wiener Musik-Zeitung z 12.9.1844 v recenzi na brněnské vystoupení ze 7.9.1844,[1] dále příspěvek Wilhelmine Neruda od

F. V. Donneha otištěný v brněnském časopise Moravia 17.5.1845 a o měsíc později ve vídeňském listu Der Wanderer 17.6.1845,[2] a také recenze

B. R. Leitnera v Moravii, otištěná 4.3.1847.[3] O brněnském vystoupení šestileté houslistky Nerudové, jež vzbudilo pozornost, psal také Berliner Musikalische Zeitung 12.10.1844.[4] Na prvenství von Infelda mezi učiteli Vilemíny Nerudové upozornil Vojtěch Kyas (Opus musicum 1993, s. 241).[5] Vojtěch Kyas vycházel z rukopisného soupisu brněnských hudebních akcí od Hanse Welzla a považoval von Infelda za Barocha von Infeld. Vladimír Helfert

v publikaci o Leoši Janáčkovi (Helfert, Leoš Janáček, Brno 1939, s. 54)[6] napsal, že Baroch von Infeld učil na housle Leoše Janáčka v době, kdy byl Janáček fundatistou starobrněnského kláštera.

V lipském časopise Neue Zeitschrift für Musik z 4.1.1867 se objevila zpráva,[7] že v Brně zemřel Eduard Ritter v. Imfeld, učitel mnoha zdatných žáků, mimo jiné Vilemíny Nerudové. Zprávu o úmrtí Eduarda Rittera von Imfeld, učitele Vilemíny Nerudové, otiskl 9.1.1867 také Neue Berliner Musikzeitung.[8]

V úmrtní matrice na Starém Brně u Nanebevzetí Panny Marie[9] stojí, že 22.11.1866 zemřel Vinzenz Ritter von Imfeld, Musiklehrer, ve věku 61 let. Pohřeb 24.11.1866 sloužil kněz Baptist Vorthey. V brněnské Beilage zu Neuigkeiten Nr. 319

z 25.11.1866 je parte Vincenze Rittera von Innfeld, jenž zemřel 22.11.1866.[10] Parte nechal otisknout Vincenzův bratr Ignaz Ritter von Innfeld, c.k. archivář z Oedenburgu, tj. Šoproně v dnešním Maďarsku. Oznámení o úmrtí šedesátiletého hudebníka Vincenze Rittera von Imfeld přinesl 4.12.1866 brněnský Mährischer Correspondent a 17.12.1866 také Brünner Morgenpost. Beilage zur Brünner Zeitung.[11]

Podle Sčítacích operátů 1850 bydlel Vinzenz Innfeld (zapsán bez šlechtického predikátu), Musikus, v Brně na adrese Bäckergasse čp. 24.[12] Vzhledem k tomu, že žádný jiný Innfeld (ani Imfeld či Infeld) ve sčítacích operátech Brna 1850 nefiguruje, musí být Vinzenz Innfeld (dle sčítacích operátů) a Vincenz Ritter von Imfeld (dle úmrtní matriky) totožný

s Barochem von Infeld. Z rodné matriky je zřejmé, že Vinzenz Innfeld se narodil 21.11.1805 v obci Vodná ve farnosti Kamenice nad Lipou.[13] Záznam v rodné matrice se podařilo najít jednak podle zkomoleného odkazu na jeho rodiště

v nekrologu[14] a také podle zkomoleného zápisu Innfeldova rodiště ve Sčítacích operátech Brna 1857, kde je zároveň uvedeno tehdejší bydliště učitele hudby Vinzenze Infelda, Sattlergasse čp. 438.[15] Jeho rodiči byli Jan Infeld, revírník v obci Vodná na panství Černovském, a Kateřina, dcera soukeníka Vojtěcha Němce z obce Včelnice. Svatba se konala 23.10.1804.[16] Kateřina byla druhou manželkou Jana Infelda, jeho první choť Mariana zemřela 15.7.1804.[17]

Jako učitele Vilemíny Nerudové uvedl von Infelda v roce 1873 Christian d´Elvert v druhém díle Geschichte der Musik in Mähren und Oesterr. Schlesien v hesle Neruda, eine Künstler-Familie.[18]

V publikaci Karla Eichlera P. Pavel Křížkovský. Životopisný nástin (Brno 1904)[19] je na s. 13 seznam hudebníků pořízený Pavlem Křížkovským na svátek sv. Cecílie 1853, první housle tehdy hráli mimo jiné Antonín Baroch, Josef Baroch a pán

z Infeldu (tři různé osoby). Na s. 17 téže knihy figurují dvě osoby, Josef Baroch a Infeld (houslista), oba podepsaní na okružníku sepsaném mezi 13. a 18. říjnem 1855. Na s. 20 téže knihy je uvedeno, že jednotlivcům z řad fundatistů po roce 1853 prelát platil učitele hudby („Hofman učil na cello, Infeld na housle“).

Anton a Josef Barochovi byli synové Jakoba Barocha, hobojisty valtické knížecí kapely. Jakob Baroch do Valtic přišel ze středočeských Skramník (okres Kolín), kde se v prosinci 1761 narodil skramnickému kantorovi Janu Barochovi a jeho ženě Barboře (pokřtěn 26.12.1761).[20] Podle rodných matrik dětí Jakoba Barocha je zřejmé, že se Barochovi mezi lety 1813

a 1816 odstěhovali z Valtic do Brna. V rodné matrice Marie, narozené 28.2.1813 ve Valticích,[21] figuruje její otec Jakob Baroch jako pensionovaný hobojista (pensionirter Houtboist), kdežto dcera Klára se Jakobu a Anně Barochovým narodila 28.6.1816 v Brně na Petrově čp. 268.[22] Na této adrese se v roce 1838 narodila Vilemína Nerudová. V rodné matrice Vilemíniny sestry Marie Nerudové (nar. 26.3.1840 na Petrově čp. 268)[23] je jako porodní bába (Hebamme) zapsána Anna Barochová, manželka Jana Barocha (nar. 9.12.1803),[24] mladšího bratra Antona a Josefa. Jan a Anna Barochovi bydleli na Brünner Thor Zwinger čp. 257 a v roce 1853 se odstěhovali do Vídně.[25]

O Josefu Barochovi (nar. 6.11.1801 ve Valticích)[26] psaly Allgemeine Wiener Musik-Zeitung 24.2.1844 a 22.8.1844.

O Antonu Barochovi (nar. 17.11.1799 ve Valticích)[27] psaly Wiener allgemeine Musik-Zeitung 31.10.1846. O Herr von Infeldovi psaly Wiener allgemeine Musik-Zeitung 17.10.1846.[28]

Ve stati „Pavla Křížkovského význam v lidové hudbě moravské a v české hudbě vůbec“[29] vzpomínal Leoš Janáček

na pana Barocha a pana Rudiše, primisty na kůru, jimž se jako žák starobrněnské klášterní školy staral o housle.

Z dohledaných údajů vyplývá, že skutečným učitelem Vilemíny Nerudové byl v roce 1844 a 1845 Vincenz Ritter von Innfeld. Baroch von Infeld (jehož zmiňuje Vojtěch Kyas v příspěvku z roku 1993 a předtím Vladimír Helfert v knize Leoš Janáček, obraz životního a uměleckého boje, I, Brno 1939, s. 54) neexistoval. Existoval Vincenz Ritter von Innfeld a kromě něj Josef Baroch a jeho bratr Anton Baroch. Tito tři muži byli houslisty a působili ve starobrněnském klášteře jako učitelé houslové hry. Vincenz Ritter von Innfeld (21.11.1805-22.11.1866) byl naživu ještě v době, kdy do kláštera na Starém Brně

v roce 1865 přišel jedenáctiletý Leoš Janáček. Pokud tehdy von Innfeld stále vyučoval houslové hře, mohl Janáčka učit pouze první školní rok, od září 1865 do listopadu 1866, kdy zemřel. Učitelem Leoše Janáčka na housle byl po celou dobu jeho studia ve starobrněnském klášteře Josef Baroch (dle publikovaných Janáčkových vzpomínek pan Baroch), jenž zemřel 21.10.1870, tedy rok poté, co Janáček školu opustil. Janáček pana Barocha charakterizoval slovy: „známý a hledaný a dobrý hráč a učitel houslí v Brně“.[30] Houslista Anton Baroch být učitelem Leoše Janáčka nemohl, zemřel 26.2.1864,[31] ještě před Janáčkovým příchodem do Brna. Hudebník Jan Baroch, mladší bratr Antona a Josefa, také nemohl být Janáčkovým učitelem, protože se v roce 1853 s rodinou odstěhoval do Vídně.[32] Ze vzpomínek Leoše Janáčka je zřejmé, že jeho druhým učitelem houslí byl stolařský mistr Johann Baptist Rudisch (26.5.1817-9.8.1891).[33]

Brněnský recenzent Hilarius posoudil způsob hry Vilemíny Nerudové ve vídeňském časopise Der Humorist z 18.4.1845.[34] Zhlédl vystoupení Geschwisterpaares Mina und Amalie Neruda, na němž zazněly Maysederovy Variace pro klavír

a housle. Recenzent u houslistky ocenil „elegantní vedení smyčce“ („elegante Bogenführung“), „plný, zaoblený tón“ („voller, abgerundeter Ton“) a „neuvěřitelnou lehkost“ („unglaublichen Leichtigkeit“), s jakou zdolala všechny obtíže svého hudebního nástroje.

Karl Hein napsal ve Vídni 17.5.1846 v recenzi publikované v brněnském časopise Moravia 21.5.1846,[35] že Vilemína Nerudová je žákyní profesora Jansy. Na konci roku 1846 psaly o Vilemíně Nerudové jako žákyni Leopolda Jansy působícího ve Vídni listy Der Humorist, Wiener Zeitschrift a Wiener Zeitung v recenzích vídeňského vystoupení z 27.12.1846,[36] kde Vilemína hrála na housle a její starší sestra Amálie na klavír. Recenzenti vyzdvihli vyzrálost houslové hry devítileté Vilemíny Nerudové, jejíž talent srovnávali s Vieuxtempsem a dokonce ocenili poetický rozměr její hudební interpretace. 14. a 24. ledna 1847 proběhly další dva vídeňské koncerty Vilemíny a Amálie Nerudových, o nichž 19. a 26. ledna 1847 informovaly Wiener allgemeine Musik-Zeitung a 11. února 1847 Wiener Zeitung.[37]

28.2.1847 se konal koncert Amálie a Vilemíny Nerudových v brněnské Redutě. Hudební kritik B. R. Leitner v recenzi v brněnském časopise Moravia 4.3.1847 uvedl, že Vilemína Nerudová je nyní žákyní profesora Jansy, nesmí se však zapomenout, že za výtečné základy solidní přípravy vděčí řádnému učiteli hudby Ritteru von Infeld, jenž jejímu vzdělání věnoval svědomitou pozornost („vergessen darf man jedoch nicht, dass sie die sichtbar treffliche Grundlage dem gediegenen Unterrichte des hierortigen braven Musiklehrers Hrn. Ritters von Infeld zu verdanken hat, der ihrer ersten Ausbildung sorgfältige Aufmerksamkeit widmete“).[38]

Repertoár Vilemíny Nerudové v polovině čtyřicátých let, kdy byla Innfeldovou žákyní, odpovídal repertoáru Adolfa Zelníčka (20.2.1834 - 11.5.1870),[39] když byl v polovině čtyřicátých let jako dvanáctiletý chlapec Innfeldovým žákem. Nerudová tehdy hrála skladby od Bériota, Artôta, Maysedera, Lafonta a Panofky etc.[40] Zelníček tehdy hrál skladby od Bériota, Maysedera, Artôta, Vieuxtempse a Ernsta.[41] Zelníček, jenž se narodil v Moravském Krumlově, ale vyrůstal

v Ivančicích v rodině učitele Františka Zelníčka, se pravděpodobně stal Innfeldovým žákem záhy poté, co se Vilemína Nerudová s rodiči a sourozenci v roce 1845 na několik let odstěhovala z Brna do Vídně. Zelníček (pravděpodobně Adolf)

se s Vilemínou Nerudovou setkal 10.4.1859 v brněnské Redutě na společném koncertu s Amálií Nerudovou.[42] Na tomto koncertu mohl být přítomen také Vincenz Innfeld (1805-1866), neboť tam účinkovali dva jeho žáci.

Ze srovnání programových plakátů z koncertu Amálie a Vilemíny Nerudových v Krakově 17.11.1854 a z koncertu Vilemíny a Marie Nerudových ve Lvově 17.1.1858 vyplývá, že Fantasie od Josepha von Artôt byly dvě. V pátek 17.11.1854

v Krakově zazněla v podání Vilemíny Nerudové „Fantaisie aus Lucia“ für Violine v. Artot. Jedná se o skladbu Fantaisie sur le scene des tombeaux de 'Lucie de Lammermoor', op. 5. V neděli 17.1.1858 ve Lvově zazněla v podání Vilemíny Nerudové skladba Souvenir de Bellini, Fantaisie für die Violine von Artot.[43] Jedná se o skladbu Souvenirs de Bellini, Fantaisie brillante pour le violon avec accomp. d´orchestre ou quatuor ou piano, op. 4. Tu či onu Artôtovu Fantasii hrála Vilemína Nerudová již v roce 1844 pod vedením Vinzenze Innfelda a v roce 1846 ji měl v repertoáru také Innfeldův žák Adolf Zelníček. Na koncertu Amálie a Vilemíny Nerudové v Krakově 14.11.1854 hrála Vilemína „Le Streghe“ Hexen-Variationen für Violine, von Paganini. Jedná se o skladbu Le Streghe, op. 8, od Niccoly Paganiniho. Na tomtéž koncertu Vilemína hrála také „Concert Septième“ für Violin von C. de Beriot. Jedná se o skladbu Air varié, č. 7, op. 15, od Charlese Augusta de Bériot. Zaznělo také „Duo Concertante“ (über Slawische Melodien) für Violine und Pianoforte, jež Vilemína s Amálií nejen hrály, ale také zkomponovaly.[44]Na koncertu Vilemíny a Marie Nerudových 9.1.1858 ve Lvově hrála Vilemína Adagio et Rondo aus dem E dur Concert für Violine, von Heinrich Vieuxtemps. Jedná se o Adagio a Rondo z Vieuxtempsova houslového koncertu E dur, který hrála Vilemína Nerudová na prvním vystoupení po příjezdu do Velké Británie 17.5.1869.[45]

Recenzent v brněnském časopise Moravia z 30.3.1847 takřka filosoficky zhodnotil vyzrálost hudebního projevu Vilemíny Nerudové při koncertu v Opavě a předpověděl jí zářnou budoucnost.[46]

19. a 22. dubna a 7. května 1847 hrály Amálie a Vilemína tři koncerty v berlínském salonu hudebního vydavatele Gustava Bocka. Příspěvek z Allgemeine Preussische Zeitung 13.4.1847,[47] v níž byl jako učitel Vilemíny uveden Jansa, otiskly o týden později také Wiener Zeitung.[48] Recenze na berlínské koncerty sester Nerudových se záhy objevily v Neue Musikalische Zeitung für Berlin (vydávaných Gustavem Bockem) z 21. a 27. dubna a 12. května 1847.[49] A. Riccius recenzoval 28.5.1847 v Neue Zeitschrift für Musik dvěvystoupení sourozenců Nerudových v Lipsku a vyzdvihl zvláště výkon Vilemíny Nerudové.[50]

Vystoupení sourozenců Nerudových zhlédl také Josef Kajetán Tyl, nejprve v roce 1844 v Brně a podruhé v roce 1847 na koncertě v Praze, kde kromě Vilemíny a Amálie hrál již také jejich bratr Viktor (nar. 1836). Tyl napsal dvoudílný příspěvek Rodina Nerudowa, otištěný v Kwětech v listopadu 1847.[51] Zaujala jej především Vilemína, v Brně určitou zarputilostí a při pražském vystoupení houslovým mistrovstvím. Při brněnském představení Tylovi přišlo, že otec Neruda Vilemínu neúměrně zatěžuje, ale v Praze o tři roky později uznal její mimořádné nadání a předpověděl jí světový úspěch. Dlužno dodat, že Tylovo přání, aby Vilemína nezapomněla na svou mateřštinu, zůstalo nevyslyšeno. Nerudovi, ačkoliv českého původu, doma mluvili německy, také rodinná korespondence, pokud se zachovala, byla vedena v němčině. Recenze na první pražské vystoupení Vilemíny, Amálie a Viktora Nerudových 29.10.1847 v Platýzu se objevila v brněnském časopise Moravia 11.11.1847 a ve vídeňském časopise Wiener allgemeine Musik-Zeitung 2.12.1847.[52] Vilemína tehdy hrála Bériotův koncert č. 1, Jansovu skladbu Potpourri a Vieuxtempsova Les Arpèges. Vídeňský časopis Der Humorist 8.11.1847 informoval,[53] že 1. a 2. listopadu 1847 proběhly v Praze ještě dva koncerty sourozenců Nerudových. O jednom z těchto dvou koncertů psal 6.11.1847 vídeňský list Ost und West.[54] Na programu bylo Reissigerovo Trio (Amálie, Vilemína, Viktor), Amálie zahrála Mendelsohnovo Duetto a Prudentovu skladbu L´hirondelle. Vilemína zahrála Bériotovu skladbu Air varié

č. 7 a Ernstův Carneval von Venedig. Pražská vystoupení v říjnu a listopadu 1847 byla první štací rozsáhlého turné Vilemíny (housle), Amálie (klavír) a Viktora (violoncello), kteří se s otcem Josefem Nerudou vydali přes Karlovy Vary do severního Německa, Belgie a Paříže.[55] Rodinný kvartet sourozenců Nerudových brzy doplnila sestra Marie (nar. 1840), jež hrála druhé housle.

V roce 1852 sestry Vilemína, Amálie a Marie Nerudovy poprvé účinkovaly v Královském městském divadle v Brně (Königl. städt. Theater in Brünn).[56] Pokud byly provázeny divadelním orchestrem, hrál první housle Vilemínin první učitel Vincenz Innfeld a druhým kapelníkem orchestru byl pozdější manžel Amálie Ernst Wickenhauser.[57]

Zprávu o velkém úspěchu sourozenců Nerudových na vystoupení v Londýně přinesly 24.5.1849 Neue Zeitschift für Musik.[58] První vystoupení sourozenců Nerudových na britské půdě proběhlo 30.4.1849 v londýnském Princess´s Theatre na Oxford Street. Vilemína s Viktorem a Amálií zahrála Vieuxtempsovo Arpegio pro housle, violoncello a klavír. Spolu s Amálií (klavír) Vilemína zahrála Ernstovu skladbu Carneval de Venise. Recenzent The Musical World z 5.5.1849 poděkoval panu Maddoxovi za zprostředkování londýnského vystoupení sourozenců Nerudových.[59] 11.6.1849 vystupovali sourozenci Nerudovi na sedmém koncertu Filharmonické společnosti. Nepříznivou kritiku na koncert z 11.6.1849 přineslo londýnské The Athenaeum 16.6.1849.[60] Nemířila však ani tak proti Vilemíně Nerudové, ale obecně proti účinkování dětských umělců, jejichž koncerty připadaly pisateli hloupé („inane“). Místo původně plánovaných dvou vystoupení účinkovali sourozenci Nerudovi v roce 1849 ve Velké Británii celkem osmnáctkrát.[61] V privátním dopise Josephu Moorovi z 12.6.1849, publikovaném v roce 1900, William Bartolomew charakterizoval hru jedenáctileté Vilemíny Nerudové na koncertu 11.6.1849. Upoutala jej dívčina dokonalá ruka se smyčcem: „A little girl – a child in years and person – but a perfect miniature Paganini, played last night to the Philharmonic audience a concerto of De Beriot’s on the violin. Her tone, her intonation, her execution, especially with the bow hand, were all perfect – the latter is beautiful: her graceful and elastic wrist produced some of the most sparkling staccatos by up and down bowing that I have ever heard.“[62] Příměr Nerudové k Paganinimu nemusel být nadnesený, neboť William Bartolomew (1793-1867) pravděpodobně zhlédl některý

z koncertů Nicoly Paganiniho (1782-1840) ve Velké Británii během první poloviny 30. let 19. století, byl o jedenáct let mladší než italský houslový virtuos. Vilemínu Nerudovou přirovnal k démonickému zjevu Paganiniho již v roce 1847 recenzent koncertu ve Vratislavi, text recenze publikované v Berichte der Oder- der Breslauer- und der schles. Zeitung byl v plném znění otištěn v brněnském časopise Moravia 21.10.1847: „Die kleine Wilhemine Neruda, ist nicht nur, wie sie ein hiesiger Künstler und gründlicher Kenner musikalischen Vortrags genannt hat, ‚ein Blitzkind und Wettermädchen‘; sie kommt uns vor wie ein dämonisches Wesen trotz Paganini in ihrer Art.“[63]

Obsah brněnského časopisu Moravia z roku 1847 uvádí odkazy na tři čísla s příspěvky o Vilemíně Nerudové (č. 3, č. 127 a č. 135, ačkoliv v čísle 127 žádný příspěvek o Vilemíně Nerudové není). Moravia 1847 přitom obsahuje celkem devět příspěvků týkajících se hudebních vystoupení Vilemíny a Amálie, resp. Viktora Nerudových, a to v číslech 3, 12, 22, 27, 38, 48, 96, 126 a 135.

13.5.1850 se v brněnském sále Reduty konal druhý koncert Amálie, Vilemíny a Viktora Nerudových. O koncertu informoval 16.6.1850 brněnský list Die Presse.[64] Zvláště Vilemína sklidila bouři potlesku.

Na koncertním turné v Petrohradě v roce 1852 zemřel Vilemínin bratr Viktor, a jak poznamenaly Neue Zeitschrift für Musik z 11.6.1852,[65] ruský car svolil odvézt tělo mladého houslisty k pohřbu do rodného Brna. Přinucen tragickými rodinnými okolnostmi, ujal se violoncella mladší bratr František (nar. 1843), který se dosud věnoval houslím. Trio sester (Amálie, Vilemína, Marie) a bratra Františka doplnil otec Josef Neruda, takže mohli hrát v sestavě dua, tria, kvartetu

i kvintetu, což skýtalo větší možnost uplatnění doma i v cizině. Zatímco se František zdokonaloval ve hře na violoncello, Vilemína, Amálie a Marie koncertovaly 16. a 19. března 1854 ve Vídni. 7.3.1856 psaly Neue Zeitschrift für Musik: „Die Familie Neruda ist zu Concerten angekommen.“[66] Krátce předtím, v prosinci 1855 hrály sestry Vilemína a Amálie Nerudovy ve Würzburgu a jejich vystoupení bylo tak úspěšné, že v nejbližších dnech přidaly další čtyři koncerty. Jak psaly Neue Zeitschrift für Musik z 28.3.1856,[67] byla prosincová vystoupení sester Nerudových ve Würzburgu následována mezi 11. a 19. lednem 1856 několika vystoupeními sourozenců Brousilových, o nichž ještě bude řeč. 11.12.1857 přinesly Neue Zeitschrift für Musik zprávu o turné „Virtuosenfamilie Neruda“ z Vídně přes Vratislav, kde právě koncertovali, do Drážďan.[68] V Drážďanech vystupovali 13. a 21. prosince 1857 a Vilemíně Nerudové se v Neue Zeitschrift für Musik z 26.2.1858 dostalo uznání za „silný tón, neutuchající energii, vkus a bezchybný přednes“ („grossen Ton, ausdauernde Energie, seinen Geschmack und makellose Correctheit“).[69] 23. a 30. října a 6. listopadu 1859 vystupoval kvartet sourozenců Nerudových v Brně.[70] 23.10.1862 vystupovala Vilemína a František Nerudovi v Lipsku (housle a violoncello), Vilemína zahrála Mendelsohnův houslový koncert a spolu uvedli úpravy Schumannovy Šeherezády a Traumerei.[71]

Hudební skladatel Hynek Vojáček (1825-1916) studoval v letech 1838-1845 ve starobrněnském augustiniánském klášteře a později působil v Rusku. Ve svých pamětech[72] napsal: „Bývalý varhaník Neruda přijel se svými dětmi z Ruska i koupil si domek na Švábské ulici. Dcerka jeho Vilhelmína vskutku hezky hrála na housle, avšak vzdor tomu, že rodiče byli Moravci

a dům koupili za ruské peníze, celá rodina hrála si na Němce.“ Sourozence Nerudovy však Vojáček řadil mezi houslové virtuosy po bok Paganiniho, sester Milanollo, Bériota, Ernsta a Slavíka a připomněl, že v době jeho mládí housle jako jediné odolaly virtuositě klavíristů, mezi nimiž dominovali Thalberg, Liszt a Kullak.

V roce 1861 Nerudovi zavítali do Švédska. Vilemína odehrála osmatřicet koncertů[73] a poznala budoucího manžela, švédského skladatele a dirigenta Ludwiga Normana. Svatba Vilemíny Nerudové s Ludwigem Normanem (27.1.1864)[74]

a její odchod za manželem do Švédska znamenala konec hudební činnosti sourozenců Nerudových v sestavě, jakou dosud znalo publikum. Neue Zeitschrift für Musik 4.3.1864 oznámil,[75] že houslistka Wilhelmine Neruda-Normann obdržela od švédského krále velkou zlatou medaili za umění a vědu. Ještě neprovdanou Vilemínu Nerudovou v roce 1862 švédský král jmenoval dvorní houslistkou.[76]

Brněnská vystoupení sourozenců Nerudových zpracoval dr. Vojtěch Kyas v příspěvku Slavná hudební rodina Nerudů (Opus musicum 1993, s. 229-241).[77] Jedno z posledních vystoupení Nerudova kvarteta před sňatkem Vilemíny Nerudové

a Ludwiga Normana a následném rozpadu rodinného kvarteta se konalo v listopadu 1863. O vystoupení referoval brněnský Mährischer Correspondent 24.11.1863,[78] na programu byl Haydnův kvartet D dur, op. 6, č. 4, a Mendelsohnův kvartet A dur, op. 13. První vystoupení Vilemíny Nerudové v rodném Brně po sňatku a odchodu do Švédska proběhlo po čtyřleté pauze, 12.1.1868 v sále Slepeckého ústavu.[79] Vilemína Nerudová zahrála Bachovo Preludium, Gavotte a Menuet z Partity č. 3, Vieuxtempsovu Fantasii Appassionatu, op. 35, a Sonátu d moll pro housle od F. W. Rusta. Vilemína se sestrou Amálií zahrály Beethovenovu sonátu G dur, op. 30, pro klavír a housle. Marie Nerudová zahrála sólově Beethovenovu Romanci F dur. Vilemína se s Amálií setkala na podiu opět 7.10.1877 v brněnské Redutě,[80] tentokrát také s Amáliiným žákem Leošem Janáčkem jako klavíristou. Vilemína zahrála sólově skladby od Rusta, Raffa a Wieniawského, a spolu s Amálií Mozartovy Variace v D pro klavír a housle. Amálie s Leošem Janáčkem zahrála Schumannovo Andante a Variace pro dva klavíry.

Manželství Vilemíny Nerudové a Ludwiga Normana uzavřené v lednu 1864 skončilo po pěti letech rozchodem. V lednu 1869 účinkovala Vilemína Nerudová v Kolíně nad Rýnem[81], v únoru dvakrát v Paříži[82] a 17.5.1869 po dvaceti letech znovu v Londýně, kde se představila Adagiem a Rondem Vieuxtempsova houslového koncertu E dur. Přijetí publika

i hudební kritiky bylo vřelé, jak dokládají recenze tohoto a dalších vystoupení v časopise The Musical World. V recenzi

z 22.5.1869 zaznělo: „Her command of mere mechanical difficulties, in the shape of double stopping, „shakes,“ „harmonics,“ „staccato,“ &c. (to employ technical terms for which we can find no substitutes), seems to be unlimited. Add to this, her use of the bow arm is so easy and graceful that we are compelled to waive the not quite unnatural objection to see such an instrument as the fiddle in the delicate hands of a lady.“[83] Záhy dostala další nabídky, znovu vystupovala na konci května a dvakrát v červnu. Signale für die musikalische Welt psaly 3.6.1869,[84] že Frau Norman-Neruda se v Londýně během tří týdnů stala uměleckou osobností sezóny, jak ukázaly zejména její koncerty s filharmoniky. V Anglii zůstala do 23. června, potom koncertovala ve Wiesbadenu a Baden-Badenu a odtud odjela na dovolenou na své venkovské sídlo nedaleko Stockholmu.

Na podzim 1869 byla Wilma Norman-Neruda zpátky v Anglii. Od 8.11.1869 do Vánoc získala angažmá na všech koncertech Monday Popular Concerts. Brzy se vytvořilo komorní kvarteto ve složení: Wilma Norman Neruda - první housle; Louis Ries - druhé housle, John Baptist Zerbini - viola; Carlo Alfredo Piatti - violoncello.[85] Wilma Norman-Neruda jako první houslistka kvarteta alternovala s Josephem Joachimem, jenž v kvartetu hrál od prvních Monday Popular Concerts v roce 1859, ale býval často nepřítomen.[86] Do roku 1893 působil v kvartetu Ludwig Strauss.[87] Strauss hrál dle potřeby první housle nebo violu, na klavír provázeli Clara Schumann nebo Charles Hallé.[88] V roce 1885 se Zerbini[89] odstěhoval do australského Melbourne[90] a jeho místo zaujal třicetiletý Gustav Holländer.[91] V roce 1897 odešli do penze Louis Ries[92] a Alfredo Piatti.[93] Přínos Josepha Joachima pro Monday Popular Concerts zhodnotily The Musical Times v dubnu 1898.[94] Joseph Joachim zemřel 15.8.1907.[95]

Houslová sóla Beethovenovy Romance F dur a Romance G dur v podání Norman-Nerudy byla již po několika týdnech připomínána i v recenzích koncertů, na nichž vůbec nezazněla.[96]

Podle recenzenta londýnského časopisu The Athenaeum z 4.5.1872 hrála na třetím filharmonickém koncertu 29.4.1872 Madame Camilla Urso Mendelssohnův houslový koncert s větší vervou než Madame Norman-Néruda, ale v závěru ztrácela na síle.[97] Tentýž sloupec recenzí přináší zprávu o koncertu konaném 27.4.1872 v Crystal Palace, kde Madame Norman-Neruda a Charles Hallé hráli Beethovenovu Kreutzerovu sonátu a Nerudová samostatně Spohrovo Adagio pro housle, rovněž přináší zprávu o vystoupení Berthy Brousil 30. dubna v Royal Albert Hall.

Bertha Brousil se jako Alberta (Vojtěška) Brousilová narodila 9.6.1838 v jihočeském Písku[98] a se svými rodiči

a sourozenci se v roce 1856 ve věku 18 let přestěhovala do britské metropole. Zůstala neprovdána. Zemřela v Anglii

v listopadu 1919.[99] V recenzi na koncert 9. dubna 1872 otištěné v The Musical Standard 27.4.1872 byla považována za vážnou soupeřku houslistky Vilemíny Nerudové: „Mdle. Bertha Brousil will perhaps be a dangerous rival to Madame Norma (sic) Neruda for the dignity of the premiére violiniste of the day.“[100]

Do poloviny čtyřicátých let bydleli manželé Josef a Františka Nerudovi na adrese Petrov (Petersberg) čp. 268, kde se jim 3.12.1843 narodil syn František.[101] V roce 1845 se odstěhovali do Vídně, kde se 26.10.1846 narodila dcera Evženie.[102] Zanedlouho však byli zpátky v Brně. 18.6.1850 se na adrese Schwabengasse čp. 18 narodil syn Theodor.[103] 5.12.1853 se manželům Nerudovým na adrese Neuthor-Bastei čp. 527 narodil syn Emil.[104] Adresa z rodné matriky odpovídá bydlišti hudebníka Josefa Nerudy, Mönitzerthorbastei čp. 527 b, zaznamenané v Allgemeines Adressenbuch und Häuserschema für die kön. Hauptstadt Brünn, vydané v roce 1856.[105]

Manželé Josef a Františka Nerudovi měli deset dětí, kromě Evženie narozené 26.10.1846 ve Vídni se všechny děti manželů Nerudových narodily v Brně: Amálie (nar. 31.3.1834), Viktor (nar. 19.7.1836), Vilemína (nar. 21.3.1838), Marie (nar. 26.3.1840), Albína (nar. 9.2.1842), František (nar. 3.12.1843), Theodor (nar. 18.6.1850), Emil (nar. 5.12.1853) a Olga (nar. 29.8.1858).[106] Dospělosti se dožili Amálie, Vilemína, Marie, František, Evženie a Olga. Čtyři sourozenci Nerudovi zemřeli

v dětství: Albína (30.6.1850), Viktor (28.4.1852), Emil (1.5.1854) a Theodor (13.5.1859).[107]

Podle sčítacích operátů Brna 1850 bydleli Josef a Františka Nerudovi se syny Františkem a Theodorem a dcerami Amálií, Vilemínou, Marií a Evženií na adrese Schwabengasse čp. 18. Podle sčítacích operátů Brna 1857 bydleli manželé Nerudovi se syny Františkem a Theodorem a dcerami Vilemínou, Marií a Evženií na adrese Stadt čp. 239 (v rejstříku je uvedena adresa Altfröhlichergasse čp. 239). Podle sčítacích operátů Brna 1870 bydleli manželé Nerudovi s dcerami Evženií a Olgou a dcera Amálie s manželem Ernstem Wickenhauserem a syny Rudolfem a Richardem na adrese Huttergasse čp. 8.[108]

V únoru 1875 zemřel Josef Neruda,[109] otec sourozenců Nerudových a v prosinci 1881 zemřela jejich matka Františka Nerudová, rozená Mertová.[110] Po matčině smrti se nejmladší dcera Olga odstěhovala za sestrou Vilemínou do Londýna. V roce 1887 Vilemína a Olga Nerudovy zahrály londýnskému publiku Brahmsovu Sonátu G, op. 78, psaly o tom londýnské The Athenaeum a The Musical Times.[111]

Nejmladší sestra Vilemíny Nerudové Olga zažila jako klavíristka umělecký debut 18. října 1874 v brněnské Redutě na koncertu, kde účinkovala se sestrou Vilemínou.[112] Rodná matrika Olgy Nerudové prozrazuje, že jejími kmotry byli vlastní sourozenci Vilemína a František Nerudovi.[113]

Sourozenci Nerudovi někdy ke svým vystoupením přizvali hosty, například ve Vyškově 2.2.1880 účinkovali František (violoncello) a Olga (klavír) spolu s houslistou Effenbergerem, na programu bylo mimo jiné Beethovenovo klavírní trio

c moll.[114]

V letech 1870-1891 se Madame Norman-Neruda s orchestrem Charlese Hallé účastnila tzv. Reidových koncertů

v Edinburghu.[115] 13.2.1879 hrála ‚na zvláštní přání‘ (by special request) Moto perpetuo od Paganiniho. Znovu ho zařadila do programu Reidova koncertu 13.2.1888.[116] Moto perpetuo hrála Madame Neruda také v Londýně 2.2.1884, 18.2.1884, 10.11.1884 a 11.1.1886. Zprávu o těchto vystoupeních přinášely The Musical Times.[117]

Při příležitosti dvacáté sezóny Popular Concerts v londýnské St. James Hall se v The Musical Times od prosincového čísla 1877 pravidelně objevovaly příspěvky Monday Popular Concerts, resp. Monday and Saturday Popular Concerts, které přinášely nejen výčet hudebních vystoupení v St. James Hall, ale i jejich posouzení.[118] Slovo popular znamenalo populární z hlediska oblíbenosti interpretů a zároveň lidový z hlediska výše ceny za vstupenku. Recenze se často týkaly koncertů Madame Norman Nerudy, jež po příchodu do Londýna navštěvoval Arthur Conan Doyle, který Norman Nerudu zvěčnil v prvním románu A Study in Scarlet, vydaném v roce 1887. V době vzniku prvního románu měl Arthur Conan Doyle osmadvacet let.

V recenzi otištěné v lipském časopise Signale für die musikalische Welt r. 1880 dirigent Hans von Bülow, první manžel Cosimy Wagnerové, pojmenoval Vilemínu Nerudovou die Geigenfee (houslová víla) a nešetřil obdivem pro její mistrovství, ačkoliv byl jinak znám hyperkritičností k hudebním výkonům svých současníků: „...velkolepá a čistá jako Joachim

a jedinečná, jako On. ... Talent v nejvyšší potenci. ... A jaká mnohostrannost!“[119]

8. listopadu 1880 měla Wilma Norman-Neruda večerní vystoupení v sále pražského konviktu. Na programu byly houslové sonáty F. W. Rusta a G. F. Händela, Adagio ze Spohrova 9. koncertu a Vieuxtempsovy Variace v D. Franz Gerstenkorn v recenzi v Neue Zeitschrift für Musik z 14.1.1881 poznamenal, že Wilma Norman-Neruda se před lety

v pražském konviktu představila jedním koncertem.[120]

V roce 1881 vystupovala Vilemína Nerudová v Čechách naposledy. Připomněl to Dalibor v nekrologu Vilemíny Nerudové z roku 1911.[121] Po smrti rodičů Josefa a Františky Nerudových zůstala v Brně ze všech jejich dětí pouze Amálie, jež se po roztržce s Leošem Janáčkem z roku 1879 účastnila pouze místních německých hudebních produkcí. Ostatní sourozenci Nerudovi, včetně Vilemíny, se po roce 1879 patrně ze solidarity s Amálií českého hudebního života v Brně neúčastnili.[122] V únoru 1890 Vilemínina sestra Amálie, vdova po Ernstu Wickenhauserovi, zemřela.[123] Od té doby nežil v Brně nikdo

z nejbližších příbuzných Vilemíny Nerudové.

Úvodní koncert 29. sezóny Halléovských Populárních pondělních koncertů 1.11.1886 zahájilo Mozartovo Divertimento

B dur pro dvoje housle, violu, violoncello a dva lesní rohy v sestavě Norman-Neruda, Ries, Hollander, Piatti, Naldrett, Keevil. Při pondělním koncertu 22.11.1886 zazněl Schubertův oktet v sestavě Norman-Neruda, Ries, Straus, Paersch, Wotton, Lazarus, Piatti a Reynolds. Recenzent The Monthly Musical Record z 1.12.1886 podotkl, že po scherzu nastala pauza v důsledku nadměrných nároků skladatele na výdrž hudebníků.[124]

V dubnu 1887 účinkovala Wilma Norman-Neruda v Mnichově. Zahrála Spohrovy Gesangscene, Vieuxtempsův koncert

E-dur a Bachovo Preludium E dur (z Partity č. 3). Houslistka se podle recenzenta těšila vynikající pověsti po celém Německu.[125]

4.4.1887 se v londýnské Crystal Palace konal jubilejní 1000. Monday Popular Concert, na němž zazněl Schumannův kvintet Es dur v obsazení Joseph Joachim a Madame Norman-Neruda (housle), Ludwig Straus (viola), Carlo Alfredo Piatti (violoncello) a Clara Schumann (klavír). Na následné recepci v St. James´s Hall organizátor Populárních koncertů Arthur Chappell nastínil historii Populárních koncertů. Uvedl, že první pondělní populární koncert proběhl 14.2.1859. Podle Chappela stála celá instituce Populárních koncertů na skále jménem Signor Piatti, jenž zůstal v Londýně, přestože měl lukrativnější nabídku angažmá v Rusku. Chappell zmínil, že měl šťastnou ruku ve výběru Madame Norman-Nerudy,

„an artist ready and able to play anything and everything“.[126]

Na koncertu 16.5.1888 v St. James´s Hall hrála Vilemína Nerudová houslové party dvou skladeb pro klavír a housle, Sonátu F dur, op. 8, a Romanci a Finále Sonáty c moll, op. 45, norského skladatele Edvarda Griega, a to za Griegova klavírního doprovodu. Již 29.5.1874 uvedli Charles Hallé a Vilemína Nerudová v St. James´s Hall Griegovu Sonátu pro klavír a housle G dur, op. 13.[127]Na podiu St. James´s Hall se Vilemína Nerudová s Edvardem Griegem setkala naposledy 13.12.1897, když hrála houslový part jeho Sonáty F dur, op. 8, při jedné z Griegových návštěv Londýna.[128]

S velkým uznáním psala o Vilemíně Nerudové Lady Lindsay v kapitole How to Play the Violin v knize The Girl´s Own Indoor Book (1888): „...není neobvyklé vidět v našich ulicích dívku s houslemi v černém pouzdře. Také téměř v každém koncertním programu najdeme jméno nějaké houslistky solidní úrovně, neboť je nyní mezi námi řada dobrých umělkyň. Za tuto proměnu vděčíme Madame Norman-Nerudě (nyní Lady Hallé). Spojením pevnosti a síly mužského hraní, čistoty stylu

a intonace velkého umělce spolu s dokonalým půvabem a jemným způsobem hry předvedla široké veřejnosti, co v této oblasti dokáže žena. Mistrovskou hru paní Nerudové nikdo nepřekoná, zatímco její ženská lehkost a grácie dodávají houslové hře neobyčejné kouzlo. … Madame Neruda jako sv. Jiří hudby vyšla s houslemi a smyčcem v ruce, aby bojovala

s drakem předsudků, či spíše aby jako ženský Orfeus ochočila divou zvěř sladkými zvuky hudby.“[129]

Smrt Ludwiga Normana v roce 1885 definitivně vyvázala Wilmu Norman Nerudu z manželského svazku, který nebyl formálně rozveden. Vzápětí se vrátila ke svému dívčímu jménu a vystupovala pod jménem Madame Neruda, než se v roce 1888 provdala za Charlese Hallé, s jehož orchestrem již řadu let hrála.

V příspěvku Lady Hallé at Home[130] od Fredericka Dolmana pro časopis The Woman´s World z roku 1890 zhodnotila Lady Hallé ve svém londýnském bydlišti dvacetileté působení v britské metropoli. Vzpomínala i na dětství a první hudební zážitky s otcem, brněnským varhaníkem Josefem Nerudou. Fredericku Dolmanovi Vilemína Nerudová sdělila, že má 48 let, ačkoliv ve skutečnosti byla o čtyři roky starší.

Švédský časopis Idun otiskl 1.8.1890 rozhovor s Vilemínou Nerudovou, včetně obsáhlého životopisu.[131] Na otázku, kdo jsou její oblíbení skladatelé, houslistka odpověděla: „Z moderních mám velmi ráda Dvořáka, Schumanna, Rubinsteina a Brahmse.“ V interview pro Idun také vzpomněla, jak při účinkování ve skotském Edinburghu získala své stradivárky jako společný dar vévody z Edinburghu a lorda Dudleye.

Sňatek Madame Nerudy s Charlesem Hallé přinesl cesty do vzdálených zemí. V roce 1890 a 1891 Charles Hallé a Lady Hallé podnikli dvě turné do Austrálie a v roce 1895 do jižní Afriky. Z prvního australského turné si Charles Hallé v deníku poznamenal, že na prvním koncertu na australské půdě 22.5.1890 hrála jeho choť Vieuxtempsovu Fantasii Caprice tak dokonale, jak ji dosud neslyšel. Po večerním vystoupení 18.6.1890 musela Lady Hallé kvůli bolavému prostředníku levé ruky vyhledat pomoc lékaře.[132] Skotský lékař Robert Scott Skirving (1859-1956) si ji pamatoval z Reidových koncertů

v Edinburghu. Skirving od r. 1876 studoval medicínu na edinburghské univerzitě jako jeho spolužák Arthur Conan Doyle.

Na pondělním Popular Concert v St. James´s Hall 3.11.1890 měl debut klavírista Leonard Borwick (1868-1925).[133]

V dopise Josephu Joachimovi z 12.5.1891 Clara Schumann napsala, že Borwick patřil k jejím oblíbeným žákům a že mu dala všechno, co mu mohla dát.[134]

Na pondělním Popular Concert v St. James´s Hall 12.1.1891 měla debut Ilona Eibenschütz (1872-1967), klavíristka narozená v Budapešti, jež se stala žákyní Clary Schumann.[135] Na koncertu v Crystal Palace 21.2.1891 zastoupila Ilona Eibenschütz na poslední chvíli nemocnou Lady Hallé, jež v únoru 1891 kvůli nemoci nevystupovala ani na Reidově koncertu v Edinburghu, kde bez ní účinkoval orchestr Charlese Hallé.[136]

Z druhého australského turné referoval deník Bendigo Advertiser 6.8.1891,[137] že Lady Hallé hrála Vieuxtempsovu Fantasii Caprice, Mazurku od Wieniawského, dvě kompozice od Bazziniho a jako přídavek Vieuxtempsovu Caprice Irlandais. Zvláště při interpretaci Bazziniho skladeb Lady Hallé „prokázala podivuhodné mistrovství se smyčcem a obratnost levé ruky, takže se půvabná umělkyně dočkala vydatného aplausu nadšeného publika.“

9.2.1893 vystoupila Lady Hallé na koncertu Charlese Hallé v Manchesteru. Zahrála houslové sólo Il Trillo del diavolo od Tartiniho a spolu s Hugo Beckerem Brahmsův koncert pro housle a violloncelo a moll, op. 102.[138]

Londýnský The Strand Magazine, v němž od roku 1891 vycházely holmesovské povídky, přinesl v březnu 1893 životopisný medailon Lady Hallé a Charlese Hallé.[139]

V rozhovoru s baronkou von Zedlitz pro časopis Cassell´s Family Magazine v roce 1894 Vilemína Nerudová odpověděla na dotaz týkající se oblíbených skladatelů: „Miluji veškerou hudbu. Od Bacha a Mozarta k Chaminadeové je to takové bohatství velkých a vznešených kompozic, každá svým způsobem krásná, že je obtížné specifikovat je jednotlivě. Když hraji Brahmse, jsem okouzlena, potom přichází vášeň a majestát Wagnera, učaruje mi půvabná jednoduchost Bacha, nebo divoká zbrklost Chopina, a tak mě každý po svém učiní svou nejoddanější služebnicí.“[140]

Autor podepsaný Bass Viol. zhodnotil význam Vilemíny Nerudové v časopise The Strad ze srpna 1894: „No one can deny that the little Wilhelmine Neruda is a wonderful phenomenon in her power of interpretation, in bravura, in her musical understanding, and finally in the extraordinary purity of her playing.“[141]

V březnu 1895 vyjmenoval profesor Kordy v Neue Zeitschrift für Musik současné hvězdy Popular Concerts v londýnské

St. James´ Hall: „Gegenwärtig zählen zu den Stars: Meister Joachim, Lady Hallè, Emil Sauer, Ilona Eibenschütz, Leonard Borwick, Letzterer einer der gediegendsten Englischen Pianisten, das Streichquartett Ries, Gibson Oult mit Dr. Joachim und Lady Hallè (abwechselnd) als erste Geige.“[142]

Měsíc po návratu z turné v jižní Africe, v říjnu 1895, zemřel Charles Hallé.[143] Výrazem uznání a projevem neobyčejné přízně, jíž se Vilemína Nerudová těšila u královských dvorů Velké Británie a skandinávských zemí, byl palazzo Beltramini

v Asolo (uváděn také jako Villa Asolo) poblíž Benátek, který v roce 1896 dostala jako dar prince z Walesu a švédské

a dánské královské rodiny, ale i dalších hodnostářů anglické aristokracie a duchovenstva.[144]Jedním z nich byl arcibiskup z Yorku, William Maclagan (1826-1910), mladší bratr Andrew Douglase Maclagana (1812-1900), edinburghského chirurga

a učitele Josepha Bella. Andrew Douglas Maclagan se věnoval toxikologii, soudnímu lékařství a lékařskému právu a spolu

s Henrym Littlejohnem se podílel na vyšetřování hrdelních zločinů ve Skotsku, jak stojí v nekrologu Henryho Duncana Littlejohna v Edinburgh Medical Journal z listopadu 1914.[145] To je reálné podhoubí příběhů Sherlocka Holmese, odtud je jen krůček k Wilmě Norman-Nerudě na stránkách Doylova románu A Study in Scarlet.

O blízkosti Vilemíny Nerudové a dánské princezny Alexandry, choti prince z Walesu, hovořila Vilemína v rozhovoru

s baronkou von Zedlitz pro Cassell´s Family Magazine[146] v roce 1894 a svědčí o ní i fakt, že jakmile se po smrti královny Viktorie v lednu 1901 stala Alexandra jako choť krále Eduarda VII. anglickou královnou, jmenovala Vilemínu Nerudovou violinist to the Queen, přestože Lady Hallé již v té době žila v Berlíně. Časopis Tatler 11.12.1901 oznámil, že jmenování Lady Hallé the Queen´s violinist je zaslouženou poctou jemné a přitom silné umělkyni.[147]

V září 1898 zemřel v Dolomitech starší syn Vilemíny Nerudové Ludwig Norman-Neruda. Vilemína Nerudová nyní přijala dříve odmítanou nabídku turné v USA. The New York Times z 9.10.1898 ohlásily deset koncertů Boston Symphony Orchestra v Carnegie Hall od 9.11.1898 do 23.3.1899, na nichž mezi ostatními sólisty figurovala Lady Hallé, the eminent English violinist. Tytéž noviny téhož dne na téže stránce přinesly zprávu o úmrtí Ludwiga Norman-Nerudy.[148]

Americký časopis Harper´s Weekly 4.3.1899 přinesl tento komentář: „Styl Lady Hallé… je decentní, spolehlivý, s klidnou dokonale vyváženou technikou. Její tón je jemnější ve srovnání se zvučným fidláním mnoha populárních houslistů. Ale nikdy není slabý. Jeho zaoblenost, čistota a průzračnost jsou toho vždy důkazem. Snadno zesílí a je plný a mužný. Houslistka je naprosto muzikální a mnohostranná v interpretaci, jako jsou jen velcí umělci a ti, pro něž jsou housle nade vše.“[149]

Po návratu z Ameriky se Vilemína Nerudová rozhodla ukončit koncertní dráhu a nadále se věnovat pedagogické činnosti v Berlíně, kam se v roce 1900 odstěhovala. Přispěvatel The Monthly Musical Record 1.10.1900 napsal, že příznivci Lady Hallé byli jaksi zaskočeni („somewhat startled“) jejím rozhodnutím opustit Londýn a on sám neskrýval lítost nad tím, že už ji

v Londýně neuslyší.[150] Nebyl to konec jejích houslových koncertů, ale ve srovnání s předchozím obdobím vystupovala příležitostně, např. v únoru 1901 hrála Beethovenův houslový koncert na sedmém filharmonickém koncertu v Berlíně pod taktovkou Arthura Nikische.[151]Zemřela 15.4.1911 v Berlíně.[152]

Po příchodu do Londýna, ale možná již v rodném Edinburghu viděl vystoupení Wilmy Norman-Nerudy na Halléově koncertu také Arthur Conan Doyle a zážitek reflektoval v románovém příběhu. Norman Neruda a Hallé´s Concert se objevily v A Study in Scarlet a nemluvil o nich nikdo jiný než Sherlock Holmes. Je jen škoda, že čtenář v českém překladu Studie

v šarlatové nalezne jen koncert slavného pianisty. Nedorozumění napravila leda bilingvní anglicko-česká edice (Praha 2007), v níž je možno si předlohu i překlad porovnat. Na jednom místě v A Study in Scarlet Sherlock Holmes pravil: „We must hurry up, for I want to go to Halle´s concert to hear Norman Neruda this afternoon.“ A o několik stránek dál: „And now for lunch and then for Norman Neruda. Her attack and her bowing are splendid. What´s that little thing of Chopin´s she plays so magnificently: Tra-la-la-lira-lira-lay.“[153] Slovenskému překladateli románu Štúdia v červenom (Bratislava 1981) Alfonzu Bednárovi totožnost Norman Nerudy neunikla: „Musíme sa ponáhlať, lebo popoludní chcem ísť na Hallérovský koncert, chcem si vypočuť Norman-Nerudovú.“ A o několik stránek dál: „A teraz na obed a potom na Norman-Nerudovú.“[154]

Italská hudební pedagožka Vera Mazzotta míní, že Chopinovou skladbou v podání Norman Nerudy v Doylově románu

A Study in Scarlet je Valse brillante, op. 34, č. 1, As dur.[155]

Pokud vím, nahrávka houslové hry Vilemíny Nerudové se nedochovala. Avšak dochovala se nahrávka houslisty Pabla de Sarasate (1844-1908), jenž tak jako Wilma Neruda pronikl do příběhů Sherlocka Holmese. V roce 1904 Sarasate nahrál Chopinovo Nocturno E dur, op. 9, č. 2. Kdoví, jestli právě tuto skladbu neměl na mysli Sherlock Holmes v románu A Study in Scarlet, kde zanotoval její úryvek.

Holmesova slova her attack and her bowing are splendid pronesená na adresu Norman-Nerudy jako by z oka vypadla líčení techniky houslové hry Madame Nerudy a Josepha Joachima, zvláště práce ruky se smyčcem, v příručce houslové hry The Secrets of Violin Playing, jejíž osmé vydání vyšlo v Edinburghu 1890. Jejím autorem byl William Crawford Honeyman.[156]

Wonderfulattack v podání Lady Hallé ocenil u Beethovenovy Sonáty A dur také pisatel recenze speciálního recitálu Lady Hallé a klavíristy Leonarda Borwicka, otištěné v časopise The Pall Mall Gazette z 20.10.1906. Na programu byla ještě Sonáta c moll Carla Philippa Emanuela Bacha, Schumannova Sonáta a moll a Schubertova Fantasie C dur. Recenzent vyjádřil rozpaky nad ultra-moderní generací houslistů, kteří sice brilantně ovládají techniku hraní, ale jejich výkonu chybí podstatný hudební prvek, krása. A připomněl, že hra Lady Hallé neztratila nic z grand manner jejích starších vystoupení na Popular Concerts v londýnské St. James´s Hall.[157]

V lékařském časopise Edinburgh Medical Journal vyšel v dubnu 1905 příspěvek Too Old at Forty.[158] Pisatel personifikoval starší a mladší uměleckou generaci jmény Norman-Neruda a Joachim na jedné straně a Kubelik (sic) a Marie Hall na straně druhé. Vilemína Nerudová a o dvě generace mladší Jan Kubelík (1880-1940) byli Češi a Angličanka Marie Hall (1884-1956) studovala na doporučení Jana Kubelíka houslovou hru u profesora Ševčíka v Praze. Houslista Joseph Joachim (1831-1907), původem maďarské národnosti, řazený k vrcholným interpretům 19. století, účinkoval mnoho let společně

s Vilemínou Nerudovou a vážil si jejího umění. Skutečnost, že ve skotském lékařském časopise stačilo v roce 1905 napsat příjmení Norman-Neruda a Kubelík (bez křestních jmen) a čtenář ta jména znal, je dostatečně výmluvná.

Červencové číslo The Musical Times 1900 přineslo životopisný medailon Jana Kubelíka a srpnové číslo recenzi Kubelíkova úvodního vystoupení ve Velké Británii.[159] Jestliže pisatel životopisného medailonu považoval Čechy za zemi houslistů (Bohemia, the „land of fiddlers“), nelze odhlédnout od působení českých houslistů nebo houslistů narozených v Čechách

v Británii. Mezi nimi stojí jméno Vilemíny Nerudové v popředí.

Když Joseph Joachim poprvé zhlédl vystoupení Vilemíny Nerudové, poznamenal: „When people have heard her play, they will think less of me.“ Joachimovo hodnocení se dostalo do nekrologu Lady Hallé v The Musical Times z 1.5.1911.[160]

V dopise manželce z února 1870 Joseph Joachim o Madame Norman Nerudě napsal: „Her playing is more to my taste than that of any other contemporary - unspoilt, pure and musical.“[161]Žádaným a atraktivním společným vystoupením Vilemíny Nerudové a Josepha Joachima byl Bachův koncert d moll pro dvoje housle. Zprávu o Bachových koncertech konaných v Londýně 2.4.1887, 11.3.1889, 1.4.1889, 26.3.1892, 4.3.1893 a 26.2.1894 přinášely The Musical Times.[162] Publikum při nich oceňovalo zvláště Largo, jež oba interpreti většinou museli hrát znovu.

Kruh se uzavírá. Dlouholetým redaktorem Edinburgh Medical Journal byl Joseph Bell (1837-1911), chirurg a učitel Arthura Conana Doyla na lékařské fakultě edinburghské univerzity. Dr. Bell se stal předlohou literární postavy Sherlocka Holmese. Není vyloučeno, že autorem příspěvku Too Old at Forty z roku 1905 mohl být právě on. Jako redaktor z let 1873-1896 publikoval v Edinburgh Medical Journal desítky odborných i příležitostných textů.

Houslový virtuos Joseph Joachim

Ohlas koncertů Vilemíny Nerudové, final (1).doc

Stáhnout DOC • 482KB