Radkin Honzák: Zrychlení (příliš rychlé na můj vkus)

Václav Havel ve své přednášce určené universitě v Toulouse (1984), kam ho tehdy opravdu nepustili, jak předvídal, doslova píše: „Jako malý chlapec jsem žil určitý čas na venkově a vzpomínám si jasně na jeden svůj tehdejší zážitek: chodil jsem do školy polní cestou do nedaleké vsi a přitom jsem vídal na obzoru veliký komín jakési narychlo vybudované továrny, sloužící s největší pravděpodobností válce. Z toho komína vycházel hustý hnědý kouř a rozptyloval se po modré obloze. A já měl vždycky, když jsem to viděl, intenzivní pocit, že v tom je něco hluboce nepatřičného, protože tím lidé špiní nebe. … Kdyby něco takového spatřil náhle na obzoru – řekněme při lovu – středověký člověk, nejspíš by to považoval za dílo ďáblovo, padl by na kolena a modlil se za spásu svou i svých bližních. …

Co vlastně je společného světu středověkého člověka a světu malého chlapce? Myslím, že jedna podstatná věc: oba jsou silněji než většina moderních lidí zakotveni v tom, čemu filosofové říkají „přirozený svět“ nebo „svět života“. Neodcizili se ještě světu své skutečné a osobní zkušenosti, světu, který má své ráno a svůj večer, své „dole“ /země/ a své „nahoře“ /nebe/, v němž slunce každodenně vychází na východě, putuje po obloze a zapadá na západě a v němž ještě cosi velmi živého a určitého znamenají pojmy domova a cizoty, dobra a zla, krásy a ošklivosti, blízkosti a dálavy, povinnosti a práva, světu, který zná hranice mezi tím, co je nám důvěrně známé a o co se nám přísluší starat, a tím, co je za jeho horizontem a před čím se máme jen pokorně sklánět, protože to má podobu tajemství.“

Ta přednáška je ještě mnohem delší a já jsem ji našel, pečlivě opsanou na psacím stroji značky Consul ve čtvrtém průklepu, znovu po dvaačtyřiceti letech. Dodnes stojí za přečtení!

František Hrubín, křehký a citlivý básník se nechal – jako mnoho jiných – zblbnout poválečným nadšením a do časopisu Mateřídouška napsal tuto budovatelskou častušku, která času našeho přirozeného bytí poněkud přistřihla křidélka:

Z komína se kouří, / slunce oči mhouří. / Mhuř si oči, mhuř! / Kdyby se z nich nekouřilo, bylo by nám hůř.

Přirozený svět se hroutil dál, dokud chodil Frantík kolem zahrádky, byl to jenom kýč, ale když začal další hodný člověk a pozdější vynálezce Rumcajse každou neděli poroučet větru a dešti, kdy má pršet, a kdy vát, bylo jasné, že končí svět, kde je jasné, co je dobro a co je zlo a my, kteří jsme byli od časného dětství nabádáni k mlčení, jsme se učili, před čím je dnes nutné se pokorně sklánět. To bylo jakési bezčasí, které trvalo čtyřicet let.

Potom čas oponou trhnul; někdy to dělá rád. Při představení Fausta ve Stavovském divadle někdy koncem devadesátých let téměř před koncem zazvonil z publika mobilní telefon. Markéta na popravišti na to pronesla onu slavnou repliku, po níž šla opona dolů: Kdo mě to volá??? Pak jsme se zasmáli a nechali čas trhat oponou dál, trochu v křeči. Pod nánosem TV seriálů a vietnamských večerek se začal ztrácet rytmus dne, ve víru vášnivé služby konzumu zmizely neděle, a tak se pohřbil Kairos, zatímco Chronos se rozběhl rychleji a rychleji.

Náhle jsem nemusel pracně a opatrně psát rukopisy na psacím stroji Consul (překlep byl vzápětí potrestán nutností opatrně povysunout a opravit všechny kopie), v počítači se to pohodlně opravilo a tiskárny nahradily zprvu uzamčený a pak zpoplatňovaný xerox. Zrychlení a usnadnění práce s sebou také přineslo zlenošení mozku. Jak mi na dovolené při překladu článku chyběla možnost půlku věty zkopírovat neboli olíznout, vyjmout a přesadit (Ctrl+c, Ctrl+x, Ctrl+v)! Počmáral jsem půl sešitu.

Do našeho přirozeného světa vstoupily zázraky techniky, které nebyly vůbec tajemné, protože je poháněla elektřina a ta vzniká dílem třením ebonitové tyče kočičím ocasem, dílem v elektrárnách. Z dětského světa zmizely krávy, pak se objevily znovu, ale byly fialové a mléko se vyrábělo od těch dob v mlékárnách. Slepice žily v zoo, za pavilonem šelem, když došly peníze byl tu bankomat – otřásající se oslíček. Do škol vtrhla sexuální výchova divokého ražení. Práva zcela převálcovala zbytky povinností. Metla přestala vyhánět děti z pekla, děti se naopak staly malými mstiteli a za stovky generací, které předtím trpěly, to dávají rodičům pěkně sežrat. Bludný kruh pomstychtivosti se tím roztočil prudčeji, děti dostaly místo přirozeného světa kroužky, mobilní telefony, počítačové hry, tablety a něco málo slabých drog (ty přece nemohou být návykové).

Přirozený svět dětí přestal existovat a jestli ta neexistence neumřela, tak žije dodnes…

Radkin Honzák