Renomovaná básnířka vládne stejně objevně i prózou

Dvěma knihami překvapila své čtenáře v loňském roce Alena Vávrová Respektovaná františkolázeňská básnířka v autorském medailonku své nové sbírky Vetus Via Vivat (Sursum 2022) vyjmenovává ve výběrové bibliografii šestnáct vydaných sbírek, ta poslední je tedy minimálně sedmnáctá a její poetiku nabývající stále sinější razantnosti myšlenkově prohlubuje. Na jedné straně je literátka věrná postřehu Václava Hraběte „všímat si (kolem sebe) věcí, který vypadaj jako kus nedopsaný básničky“, jenž uplatnila jako motto své nejnovější publikace, bezprostředními dojmy autorka svou poezii vždy obohacovala, na druhé straně se tentokrát nepokrytě hlásí k velké moravské osobnosti, k básníku Jaroslavu Eriku Fričovi, jemuž svou sbírku dedikovala. Frič byl však nejen básníkem, ale také hudebníkem, nakladatelem, organizátorem undergroundové kultury a v hloubi srdce i pravověrným křesťanem. A byl i vášnivým cestovatelem a básnířka mu vzdává poctu sbírkou „s námětem cest a cestiček, zakázaných, neumetených, starých i zbrusu nových, i dávno zarostlých chodníčků v nás…“ A tak vedle strohého minimalismu jejích geniálních lakonik či barvitého ohňostroje básnických obrazů nebo ztišené inspirace lidovými písněmi vnímavý čtenář v její nové knížce nalezne ve větší míře ukryté i fričovské tajemno.

A stejně jako je Vávrová od své básnické prvotiny s originálně matoucím názvem Druhotina stále nová a nová, zcela originální a svá je i ve své prozaické prvotině, sbírce povídek Za chvíli jsme na Smíchově, kterou spisovatelka v loňském roce vydala za finanční podpory města Františkovy Lázně. Od prvých stránek autorka strhuje čtenáře neutuchající energií, s jakou své příběhy vypráví. Sugestivností podání je bez slitování vtahuje do děje. Někdy v humorném tónu, jindy s vědomím rozporuplné tragičnosti doby a osudů, ale vždy s nadhledem často okořeněným nejen ironií, ale i sebeironií. Její myšlenkové šlehy mnohdy až pálí. Vávrová věnovala svou první povídkovou sbírku Bohumilu Hrabalovi, jehož vypravěčský talent od počátku jeho psaní obdivovala a slavný spisovatel jí sympatie oplácel, v roce 1989 básnířka obdržela za sbírku Nahatma Cenu Pražské imaginace. První část své knihy zasadila autorka do kupé Západního expresu, se kterým často dojížděla z Františkových Lázní do Prahy ještě v dobách, kdy cestující nesledovali své notebooky a chytré mobily, ale rozprávěli spolu. Náměty inspirovaných vyprávění autorce leckdy poskytli lidé, se kterými cestovala. Ale je dobře, že se spisovatelka této koncepce striktně nedržela a v další části shrnula do knížky své nejzdařilejší povídky napsané v průběhu posledních deseti let. V třiatřiceti příbězích se tak objeví vzpomínka na samizdatové aktivity v časech předlistopadových, mnoho povídek se dotýká česko-německých vztahů v našem západním pohraničí, aktuálně se připomene i nedávná doba covidová v překvapivě poetickém textu o procházkách s roušku lázeňskými parky, nepřekvapí řada povídek o krkolomných mezilidských vztazích, nechybí ani groteskní příběh o rukopisech v šuplíku, které se těší na vydání, ale jsou odvezeny na chatu na podpal a přítomen je i hold Bohumilu Hrabalovi v zapsaném snu Pivínko podal mi zdobené malou polární liškou. Kniha svědčí o citlivé práci s jazykem, kterému autorka sahá svým uměním až pod kůži.

Vladimír Gardavský

Vyšlo v časopise PLŽ (Plzeňský literární život)