Utz Rachowski: Poslední den dětství / Der letzte Tag der Kindheit

Povídku přeložila Michaela Škultéty.

Cesta. Cesta mého dětství je dlážděná kočičími hlavami a nemá zpevněné krajnice. Kde končí krajnice, začínají pole. Kde končí pole, stojí cedule s názvem obce. Píše se na ní: Reichenbach im Vogtland.Od cedule je to ještě asi sto metrů k osadě zvané Hvězda, která se jasně vyjímá na obloze mého dětství.

Vedou skrz ni tři cesty, nejmenují se ovšem Mléčné dráhy, jak byste si mohli myslet, ale Krajní, Prostřední a ulice Ericha Mühsama; za posledně jmenovanou se nachází skupina domů, jíž dospělí v mém dětství přezdívali „osada SA“. Domníval jsem se to, že to označení nejspíš souvisí s jejich vlastním dětstvím.

Já jsem ale bydlel ve Hvězdě. Prostřední cesta ji rozdělovala na dvě části a, jak už sám název napovídá, vedla přímo prostředkem. Po obou stranách zahrady, louky zelenající se ve stínu vysokých jabloní a hrušní, pestrobarevné ploty a hustě rostoucí keře, černý a červený rybíz či keře angreštu přímo lákaly k tomu, aby člověk ty nízké plůtky překonal Pohled na krátkou sezónu mého dětství provázely. Květinové záhony, astry, tulipány, hledíky a sněženky roztroušené po loukách.

Byla tu i spousta menších psů, foxteriérů, pudlů a dlouhosrstých jezevčíků. S hlasitým štěkotem běhali podél vnitřních stran barevných plotů a na konci každé zahrady, kde plot zahýbal, za kolemjdoucím teskně vyli a vrtěli ocasy, jako se mu chtěli za svůj divoký štěkot omluvit nebo mu dát na srozuměnou, že ho má v této rajské krajině chápat pouze jako přátelský doprovod.

Třetí zahrada napravo od Prostřední cesty, ta se žlutým janovcem a švestkou v rohu, patřila mé babičce. Dovnitř se vcházelo červenou brankou ze svařených trubek. Přesně si vybavuji zvuk, který vydala, když jsem ji zabouchl.

Cestička z kamenných desek, dvouřadá, potom napravo opět záhony, šeřík, dva keře pivoněk, za nimi dřevěná kůlna, nahnědo natřená fermeží, přilehlý kurník, třešeň, louka, jabloň, astry, tulipány, hvozdíky, v březnu možná bílý krokus; kdo by teď přelezl plot ven, ocitl by se zase na Prostřední a opsal by kruh.

Takže znovu červenou brankou, kovový zvuk dětství, které zapadlo do zámku. Kamenná cestička, kůlna, šeřík, ale teď doleva, metr padesát, tři kroky. Dveře do babiččina domu se nikdy nezamykaly, člověk mohl vstoupit nepozorovaně.

V předsíni dvoje dveře, jedny nalevo a druhé napravo, rovně po strmých dřevěných schodech nahoru do patra, odtud přes pokoj dál až do podkroví.

Dveře napravo však vedou do kuchyně. Kdo je otevře, uvidí babičku, jak stojí u kuchyňského stolu, vlevo sporák na uhlí, jehož železná pláty v zimě žhnou a musíte se před ní mít na pozoru. Raději tedy předpokládejme, že je léto, světlo je trochu tmavé, protože výhled z okna zakrývá hnědá kůlna. Sedím na rohové lavici pod parapetem, vedle mě šicí stroj

s nebezpečným setrvačníkem, který přímo vybízí k tomu, abyste si na něj sáhli, teď se ale nehýbe. Sedím na lavici, babička stojí u stolu. Chystám si aktovku na další den, babička míchá těsto na koláč nebo makové žemle. Makové žemle jsme mívali v prosinci, na přelomu roku. V létě třešňovou místu. Někdy, když jsem přišel ze školy a rychle si sedl ke stolu, jen co jsem hodil aktovku pod lavici, podávala babička jednu ze svých speciality. Třeba třešňovou mísu: rozmačkané třešně s mlékem

a červeným cukrem. Nebo makové žemle, podle tajného receptu: voda a mák v kameninovém hrnci. Kaše se dřevěným tloučkem míchala tak dlouho a takovou silou, dokud se na povrchu nevytvořila mléčná vrstva. Pak babička do hrnce naházela kousky bílého chleba a postavila ho na schody do sklepa, kde musel ještě den zůstat.

Sedím na lavici u okna. Když se podívám ven, vidím roh zahrady, šeřík, pivoňky, které koncem května kvetou. Rybízové keře, tulipány, astry, hledíky za nimi nevidím, vidím ale kousek plotu

a Prostřední cestu. Možná se po ní právě prochází pan Schimmack. Schimmack s krátkými šedivými vlasy a brýlemi.

V rozepnuté košili, zelených kožených kalhotách ke kolenům a dlouhých černo-červené podkolenkách s velkým vzorem,

k nimž nosí rovněž zelené sandály. Všem na očích.

Nesmím na něj křičet: „Schimmack, Schimmack, plouží se jak slimák!“ Je to krejčí, říká babička. A já vím, že Schimmack kdysi ušil kalhoty pro mého dědečka, dědečka, kterému jsem nikdy neříkal „dědo“ a který už nežije, umřel po operaci na „krevní sraženinu“, jak říká babička. Už si dědečka vůbec nepamatuju, ale na dně aktovky dosud uchovávám kousek šedozelené křídy, velký jako dlaň, jíž bral kdysi krejčí Schimmack dědečkovi míry. A vlastně nevím, komu mám tuto tichou památku přičíst, zda dědečkovi, anebo krejčímu Schimmackovi. Ti dva se svými nejasnými příběhy. Krevní sraženina.

A v Schimmackově případě něco o se sekyrkou, kterou prý zaútočil na policajty, a následné uvěznění. Jak říkám, nejasné příběhy. Ovšem Schimmack, jemuž babička říká „krejčí“, teď chodí po Prostřední ulici za rybízovými keři. Proč to dělá, nevím. možná aby byl krejčím.

Babička a její příběhy. Trochu jasnější je ten o pradědečkovi, který kdysi dávno (když byli máma s tátou ještě na houbách, jak říká babička), prý jednou v noci v zemi zvané Polsko vylezl na obrovský komín a vyvěsil na něm rudou vlajku. Úplně sám. A při slézání namazal příčle žebříku mazlavým mýdlem, aby zabránil policii vlajku strhnout. Babička vypráví takové příběhy a míchá třešňovou místu nebo makové žemle. Rudá vlajka tehdy pradědečkovi vynesla pětiletý pobyt v zase jiné zemi, zvané Sibiř. Ale v té chvíli se babička pokaždé odmlčí a řekne něco jako: „Tomu ty beztak nerozumíš.“ Nejdřív jsem si myslel, že to nejspíš nějak souvisí s tou druhou zemí, ale jednou jsem vyslechl rozhovor mezi babičkou a tátou a dozvěděl jsem se, že v době velké ruské revoluce v únoru 1917 – neplést s říjnovým pučem – zahlédlo dědečka několik známých

v Petrohradě. Museli ho tedy ze země jménem Sibiř propustit předčasně, domů se ale nevrátil. Známí vyprávěli, jak se za bílého dne procházel Petrohradem, hlasitě si pískal, říkali, s jednou dámou z každé strany. Šlapky, říká babička. Jestli ale zůstal v Petrohradě kvůli nim, nebo kvůli revoluci, neřekla. Nejspíš to nebylo jasné ani jí. Mohl jsem odposlouchávat po libosti, každý rozhovor o pradědečkovi končil touto otázkou. Jasné bylo jenom to, že domů se nevrátil, i když, jak jsem se dozvěděl, „domů“ tehdy znamenalo do Polska. Ještě nějaký příběh? Třeba o otci mé matky, o mém druhém dědečkovi?

Sice jsem ho, stejně jako ty dva, nikdy nepoznal, ale musel to být zábavný člověk. Jako vtipálek byl stálým hostem

v hospodě v ulici, kde bydlel, a každý večer si vzal někoho z ostatních na paškál. A každý večer nechávali štamgasti jednoho svého člena umřít, aby ho následující den vydatně zapili. Dědeček se večer co večer vracel domů s pláčem a vyprávěl

o velkém neštěstí, které ho potkalo: smrt blízkého přítele. Což by hluboce zarmoutilo i mou matku, kdyby druhý onoho kamaráda nepotkala s lehkou kocovinou na ulici. I o konci tohoto dědečka existují přesnější zprávy než o tom pradědečkově. Jednoho dne si totiž koupil zbrusu novou motorku se sajdkárou, bezstarostně se proháněl po právě dokončené Hitlerově dálnice a v opilosti se převrátil. Je naprosto jasné, že štamgasti okamžitě svolali mamutí setkání.

Každopádně jsou to lepší příběhy, než když se v zelených sandálech a kalhotách o poledni bezdůvodně procházíte po Prostřední cestě a jmenujete se Schimmack! Ale možná ne lepší, než umíte míchat makové žemle a vyprávět jako moje babička.

Zatím se dívám na ulici a vidím dvě staré ženy z protějšího domu, říká se jim „přesídlenci“, což je mimochodem další babiččino slovo, u kterého nevím, co znamená. Menší žena má hrb a chodí shrbená, pracuje na hřbitově, který se nachází na vnějším konci „Krajní cesty“, na hranici mezi Hvězdou a poli. Myje tam mrtvoly, říká babička, a já rychle utíkám do domu, kdykoli se hrbatá objeví na Prostřední cestě, nebo se schovávám za tmavě hnědou kůlnu, anebo, pokud jsem právě vylezl na šeřík, sedím úplně tiše. Druhá žena na Prostřední cestě chodí vzpřímeně, zdát se být silnější než ta shrbená a dělá kuchařku v podnikové kantýně. Rád od ní přijímám každé slovo a s nimi sladkosti, čokoládu a pudink, které nosí z kantýny.

A jednou večer, když byla bouřka a babička na zahradě sundávala prádlo ze šňůry, přišla ta stará paní do pokoje, až

k posteli, kde jsem ležel, zakryla mi oči a dala mi velký talíř želé s ovocem a se šlehačkou.

První blesky, bubnování dešťových kapek na plech otevřeného okna, hukot, opalizující zelené želé od „přesídlenkyně“, která žila s umývačkou mrtvol, tu chuť jsem si měl na jazyku uchovat navždycky.

Teď je ale jasný letní den, obě ženy jdou po Prostřední ulici, minou tři zahrady, ploty, louky a psy a ocitnou se na větší dlážděné silnici s nezpevněnou krajnicí. Po sto metrech objeví cedule s názvem obce: Reichenbach im Vogtland.

Cesta. Cesta mého dětství vede z Cvikova do Plavna. A je to vogtlandská silnice.

Vogtland. Vogtland je malá oblast na jihu východní části Německa. Toho Německa, co se dnes na mapě nachází napravo a jehož geografická fyziognomie připomene veselému pozorovateli vyschlého trpaslíka, s nímž není radno Vogtland sousedí na jihu se Saskem, k němuž však rozhodně nepatří, což obzvláště poznáte z rozčilené gestikulace místních, když se jim řekne, že jsou Sasové. Vogtland je Vogtland. Tady ho máte!

Na západě sousedí s Durynskem, na východě s Krušnými horami, na jihu ho obklopuje Bavorsko a Čechy. Vogtland je můj domov, což neznamená nic jiného než to, že se mi ve vzpomínkách střídají jasné obrazy lesů, řek, potoků, jezer, vesnice a tržišť zalitých sluncem.

A cesty vedou všemi vzpomínkami a na těch cestách jsem já. S rodiči a sám. Sám a s bratrem. S kolem, pak s kornoutem cukrátek. A později s nechápavými tvářemi vrstevníků a spolužáků, kteří se nechápavě tázali: Co má tenhle Walther von der Vogelweide společného s papežem? Otázky a tváře, na něž jsem brzy odpovídal mlčením a odpovědi znal. Byl jsem sám. Na náměstích a ve školních lavicích. Chodil jsem do lesa a znal cesty. Tam totiž kromě zmíněné dálnice, jež se matčinu otci stala osudnou, anebo ho snad zachránila před bídnou a bílou smrtí v Petrohradě a u Stalingradu nebo před úplně jinou smrtí v zemi zvané Sibiři, tedy kromě této dálnice, postavené, jak jsem slyšel, samotným Hitlerem, existuje pouze jeden jediný severojižní tah. To je ona, silnice mého dětství. Mezi Reichenbachem a Cvikovem se nazývá Cvikovská, za Reichenbachem, směrem na Plavno, Plavenská, a těsně před Plavnem Reichenbašská. Odsud pokračuje dál do Bad Brambachu. Pak začnou Čechy.

Cesta. Ale tehdy jsem byla ještě mladá dívka, řekne babička a zamíchá makové žemle. Každé ráno po ní jezdila kavalerie. Nekonečná řada vozů a jezdců, co táhli do války. To jsem byla mladá dívka, vypráví babička. Já sedím u stolu a dívám se do zahrady. Hnědá kůlna brání výhledu. Ale vidím pivoňky. Vidím dívku. Za šeříkem. Projde červenou brankou.

Kovový zvuk. Pár metrů. Další plot. Další zahrada. Další keře. Další šeřík.

Bydlí tam Martinin dědeček. Chová ryby a tráví s nimi noci. V létě přijíždí Martina na návštěvu. Když je léto žluté, má Martina světlé vlasy. Pak si jdeme zaplavat. Přes pole na okraji osady, které se říká Hvězda. Pak vysoká řepka. Pak má Martina černé plavky. Pak řepka žlutě rozkvete.

Když léto je plavé, naše srdce bije rudě a ňadra první dívky kvetou bíle. Bylo mi třináct. Nechci, aby mi bylo znovu dvacet. Nechci zpívat. Ne o tomhle.

Pak si Martina oblékla šaty. Sbohem. Šli jsme zpátky do osady, které se říká Hvězda. Oba šeříky rozkvetly. Sbohem. Pak jsem jí u červené branky řekl: „Brzy se uvidíme.“ Pak šeříky divoce rozkvetly. Sbohem. Pak se Martina odstěhovala do jiného města.

Další léto, jemuž předcházel nekonečný podzim, jsem se s dívkou z mé třídy, která se jmenovala Karin, měla světlé vlasy

a nosila černé plavky, pokusil zopakovat něco z toho, co se vzdálilo spolu s Martinou. Ale už jsem to nenašel. Později se dívky jmenovaly Ulrike, Beate a zase Karin. Měly hnědé, blond nebo zrzavé vlasy. To už uběhlo deset let. A pak se jedna dívka jmenovala Maria. Ale ta měla černé vlasy. Za šťastných dnů copy.

To tě nezajímá, řekne babička a přilije do kameninového hrnce trochu vody. Jen mi to pověz, řeknu a dál se dívám ven. Každé ráno, a její slova jako by nastavovala rytmus, s nímž tře rukama makové žemle, každé ráno vyjížděli. Ale to jsem byla ještě mladá dívka. Kavalérie. Vojáci tehdy jezdili na koních, auta ani obrněné vozy skoro neexistovaly. Dokonce i děla táhli koně. Každé ráno projížděli kolem našeho domu. Počkej chvíli, říká, musím do sklepa pro mák. Sedím v kuchyni a dívám se do zahrady. Martina. Proto jsem každý večer stoupal po dřevěných schodech do podkroví a pozoroval dalekohledem hvězdy. Odtud pramení můj neutuchající zájem o astronomii. Který se nikdy nenaplnil, protože později, po osmé třídě, jsem šel do měšťanky, takže jsem v desáté třídě základní školy o hodiny astronomie přišel a ve dvanácté třídě měšťanky už je nestihl, protože mě o rok dřív vyhodili za neustálou vzpurnost. Urážky armádních důstojníků. Protože jsem se nechtěl stát důstojníkem. Rozkládání třídního kolektivu. Látkou nevhodnou do vyučování. Babiččinými příběhy i mými vlastními.

O kavalerii a opilých motorkářích. O rudých vlajkách a petrohradských šlapkách. O dvou šeřících. O svém nevědeckém pohledu na hvězdy. V osadě, které se říkalo Hvězda, protože se tu domy stavěly vždycky po třech, do tvaru hvězdy. Černé plavky. Můj bratr, student, a jeho historky o rebelujících studentech. Pálenka z černého rybízu, domácí, kterou jsme pili potají ve sklepě. Přesídlenci. Blesky. Želé se šlehačkou. Ďábel. Rudi Dutschke. Schimmack. Silvestrovské rachejtle na sněhu. Bratr, který je odpaloval a smál se.

Co bylo každé ráno? ptám se babičky, když se vrátí ze sklepa.

Po východu slunce, říká, vyjeli ven, do polí, kde byla válka. Náš dům stál hned u silnice a já jsem všechno viděla . Ale to jsem byla ještě mladá dívka.

Neříká: Leokadya Amalia. To jsou moje křestní jména, ta země se jmenovala Polsko, byla to polská silnice a obec s domem u silnice se jmenovala Zduńska Wola a leží dvě stě kilometrů od Varšavy. Tam se narodil tvůj otec. To neříká.

Říká jen: Byla jsem tam mladá dívka. Důstojníci v lesklých uniformách, každý na bílém koni. Potom plukovní bubeník. Mával paličkou a udával rytmus dalším řadám jezdců. Hudba. Vojáci. Se šavlemi po boku, houpajícími se podle chůze hrdých koní. Nakonec vozy. Vozy se zásobami, děla, polní kuchyně. Kolem našeho domu. Ráno co ráno.

A potom večer, a tam byly v létě vždycky teplé večery, víš, a my dívky jsme stály bosé před domy u silnice a čekaly na vojáky. A jednou, dobře si to pamatuju, kolem ráno projel vysoký blonďatý poručík na krásném bílém koni. Večer jsem stála u silnice jako první.

Pak se objevili vojáci. Viděl jsem poručíka. Ležel napříč v sedle svého hrdého koně a byl mrtvý. Uniforma měl celou od hlíny a od krve. Nepoznala jsem jeho tvář. Rozštípli mu lebku. Ráno jel v čele. Byl statečný, ale nebylo to nic platné, protože byla válka.

Potom přijely další vozy s mrtvými jezdci. Leželi na hromadách na sobě. Moje matka vyběhl z domu a táhla mě za ruku pryč. To je válka, řekla. A od toho večera už jsem k silnici nikdy nešla. Ale to jsem byla ještě mladá dívka, říká babička.

A míchá makové žemle.

Ztěžka teď oddechuje, na okamžik přestane míchat a přidá do kameninové nádoby další vodu.

Znovu se podívám z okna, vidím kůlnu, šeřík, rybízové keře, květiny u plotu. Je večer. Pivoňky zavřely krvavě červená poupata. Nad domem přesídlenkyň září jasná hvězda.

Keramickou misku s hotovým mákem pokládá babička na schody do sklepa.

Cesta, která vede kolem tří rajských zahrad k velké dlážděné silnici, jíž se tu říká Cvikovská a již jsem pojmenoval já: moje dětství, je teď prázdná.

A později, nevím, kolik dní nebo let uplynulo, protože dětství je čas bez vnitřní míry, jsem jednou ráno jsem uslyšel zvuk, který přišel už v noci a zdálo se, že ani teď nechce skončit.

Bratrova postel byla prázdná, a když jsem se podíval, našel jsem prázdnou i hnědou kůlnu, kde stávala jeho motorka. Oblékl jsem se a vyběhl ven, babička mě poslala do pekárny pro housky. A já byl šťastný, protože byly prázdniny a slunce, dosud nízko, slibovalo horký den.

Utíkal jsem po Prostřední cestě, jeden ze psů ze tří zahrad vykonal svůj obvyklý rituál a potom zůstal za plotem a kňučel.

Ocitl jsem na cestě svého dětství, dlážděné silnici s nezpevněnou krajnicí – a zůstal jsem stát. Protože všechno zůstalo stát. Stál tam Schimmack. Stály tam přesídlenkyně. Řepka stála pořád žlutá, ale jinde. Léto už nebylo plavé.

Plavky mi ulpěly v paměti a nehýbaly se. A zastavilo se ještě něco jiného, něco dalšího zůstalo pozadu a nehybné, tam na té cestě, toho dne, něco, co se od nynějška bude nazývat dětstvím a bude to za mnou.

Protože pouze oni se pohybovali. Po mojí cestě. Pohybovali se Pokračovali v cestě: tanky s namontovanými kulomety, nákladní automobily a děla, obrněné transportéry a polní kuchyně.

Představovalo to nekonečným proud, který se pod žlutým zvonem prachu pomalu plazil kupředu.

Ještě chvíli jsem stál na místě, ale pak jsem pomalu šel dál, kolem domů, stále po této cestě.

Uviděly mě dvě dívky ze třídy, Sonja a Ruth, viděly a rozběhly se ke mně. Co se to děje? Volaly, to proto nesmíme do lesa na houby, i když jsou prázdniny?

Ne, tihle vojáci nebyli přátelští a nechtěli si vyměňovat adresy, na rozdíl od příslušníků jednotky, jež měla patronát na naší školou, co občas přišli na středeční odpolední kroužek a zpívali ruské písně.

Tak jsem se zasmál a šel dál, protože před několika okamžiky se cosi zastavilo a já se otočil a od té doby znám to jméno. Šel jsem dál a míjel dům, kde bydlel ředitel naší školy, viděl jsem ho stát v otevřeném okně ve druhém patře, v každé ruce držel rudou papírovou vlaječku a zběsile jimi mával. Z úst se mu musely drát výkřiky nadšení, ale řinčení tankových pásů je okamžitě pohltilo.

Kráčel jsem těsně podél stěny domu, aby mě ředitel neviděl, a když jsem vzhlédl, viděl jsem jenom jeho paže a ruce s rudými vlaječkami, jak natahuje směrem k proudu vozidel a zvonu ze žlutého prachu.

Musely to být jiné ruce, pomyslel jsem si, a jiná vlajka, kterou můj pradědeček kdysi upevnil v závratné výšce. Ne tyhle školní prsty od křídy, ne tohle cenzurní červená.

Tohle ne, to už jsem věděl od chvíle, kdy jsme se otočil za tím, co bylo mým dětstvím.

Šel jsem však dál, minul jsem další dva domů a pak jsem otevřel dveře pekařství. Kromě prodavačky a mě v obchodě nikdo nebyl, protože všichni zůstali stát.

Koupila jsem pět housek a tři kusy makového koláče pro babičku, bratra a pro sebe, zaplatil a odešel z obchodu.

Na schodech pekárny jsem se opět ocitl pod oblakem žlutého prachu, ucítil černou, spálenou naftu, podíval se na vozidla

a –málem jsem upadl. Uviděl jsem ho! Seděl na černé motorce uprostřed nekonečného proudu tanků, uprostřed silnice. Podíval jsem se bratrovi do tváře, viděl jsem jeho černé vlasy, vousy, oči, kolem úst výraz na pomezí hrůzy a radosti, červenou košile s vyhrnutými rukávy, jako by ho čekala těžká práce.

Byla to ta vlajka? Proto sem můj bratr jel, nebo se chtěl jenom pobavit? A pod jakou vlajkou jely ty tanky? Proto si oblékl červenou košili, dělal si z ní legraci, nebo chtěl jejím prostřednictvím zastavit tenhle proud, jímž byla válka?

A viděl jsem, že mezi bratrem a tankem, který před ním poskočil po dláždění, se stačila vytvořit větší vzdálenost. Další tank byl už o padesát metrů pozadu. Viděl jsem, jak se bratr narovnal a otočil se k tanku za sebou, jehož velitel cosi křičel nesrozumitelným jazykem. Viděl jsem, jak velitel vytrhl zpoza opasku pistoli z řemene a vydal rozkaz. Viděl jsem, jak tank dotahuje a směřuje k bratrovi. Viděl jsem, jak bratr dupl na plyn a po pěti metrech prudce zabrzdil. Jak se písek rozletěl vzduchem a řetězy zaskřípaly na dlažbě. Jak se tank trefil do prázdna a jak se bratr směje. Jak neviditelní řidiči vykonávají příkazy. Jak viditelná vlajka bojuje proti šedému kovovému hadovi jedoucímu pod vlajkou, jež zůstala neviditelná. Jak bratr zmizel pod zvonem prachu. Jak se šedý had valí dál. Jak zahnal vlajku a ona už není vidět. Jak se zdá, že byla poražena. Jak se tanky opět zastavily a motory běží naprázdno, jako by do nich někdo nasypal písek.

Sevřel jsem síťovku s houskami a utíkal co nejrychleji ulicí do Hvězdy, do babiččina domu.

Ředitelova okna byla stále dokořán. Podíval jsem se nahoru. Stál v okně, ruce stále natažené, svíral papírové vlaječky, které už se netřepotaly, ochable visely, jako by tam nahoře zavládlo bezvětří. Pohled měl prázdný a upřený na ulici.

Dívky ze třídy už jsem nepotkala a všechny ostatní také zmizeli. Nikdo nečekal, nikdo se nezastavil, nikdo by tam nebyl, když se objevila vlajka.

Babička mi vyběhla pár kroků naproti, znepokojená mou dlouhou nepřítomností. Přiběhl jsem k ní a křičel: „Babičko, on zastavil tanky! Chápeš, na motorce!“

Viděl jsem, jak babička zbělela jako zeď jejího domu, před nímž jsme stáli. Na stěnu, ozářenou sluncem toho horkého dne, nyní dopadaly dva různě velké stíny. Opíraly se o sebe.

Večer se bratr vrátil. Slyšeli jsme motorku, pak bouchla branka. Nezapomenutelný zvuk. Bratr praštil motorkou od kůlnu. Viděli jsme ho vejít do domu. Vběhl do kuchyně, trochu se zakymácel a roztrhl si košili na hrudi. Obličej měl černý. Na jeho hrudi jsme spatřili tři rány, vytékala z nichž krev. Řinčení tankových řetězů ze silnice se ozývalo zase silněji.

Bratr měl na hrudi tři bodnutí. Zatímco projížděl mezi tanky, musela mu pod košili vletět zatoulaná vosa. Neboť bylo léto,

v ten horký den, kdy skončilo mé dětství. Bylo úterý dvacátého srpna devatenáct set šedesát osm.

Následující noc překročilo československé hranice 500 000 zahraničních vojáků, mimo jiné na úrovni Vogtlandu

a Krušnohoří.

Cesta mého dětství je dlážděná silnice s nezpevněnou krajnicí a po obou stranách přechází do polí.

Západní Berlín, prosinec 1983 – květen 1984

Übersetzung/Translation: Michaela Škultéty

Utz Rachowski je bývalý politický vězneň ve východním Německu, kde byl odsouzen k 27 měsícům vězení za zveřejnění svých pěti básní. Po propuštění prostřednictvím Amnesty International byl vyhoštěn do západního Německa, kde vystudoval dějiny umění a filozofii v Západním Berlíně. Od té doby je na volné noze, píše prózu, poezii a rozhlasové hry. Od roku 2003 poskytuje pod záštitou Saské státní komise pro spisy Stasi poradenství obětem diktatury NDR.

Autorovy verše najdete na

Utz Rachowski - CADENA MAGICA

Utz Rachowski