Ztracen v Praze aneb priorita administrativy

Eugenie Trützschler von Falkenstein

Pro státního zaměstnance existují úřední hodiny, během nichž musí být na pracovišti přítomen, aby byl k dispozici nadřízeným, jakož i zaměstnancům a podřízeným, pokud existují. U většiny úřadů - včetně toho, ve kterém jsem pracovala - byla povinná přítomnost stanovena mezi 9:00 a 15:00. V pondělí ráno kolem půl deváté jsem - pravděpodobně jako většina zaměstnanců - seděla u mého psacího stolu a v klidu zpracovávala spisy. Najednou zazvonil telefon. Než jsem ho zvedla, viděla jsem na průhledném displeji číslo mého vedoucího oddělení. Neobvyklé, něco se muselo stát, pomyslela jsem si a pak vyslechla následující příběh: „Rodina z vesnice Niederzimmeru jela s turistickou skupinou do Prahy a tam se jim ztratil syn. Babička, matka a mentálně postižený syn stáli na Staroměstském náměstí a fascinovaně sledovali figurky svatých na orloji. Když podívaná skončila, a byla to opravdu podívaná, obě ženy se ohlížely po chlapci, ten však zmizel. Šly tedy nejdříve na policii a poté na německé velvyslanectví.

Až do dnešního rána chlapec nebyl nalezen. Ženy jsou stále v Praze a samozřejmě velmi rozčilené. Chlapcova otce napadlo zavolat k nám do parlamentu a požádat o pomoc. V takové situaci to chápu. Zkouší se všechno. Není to sice v naší kompetenci, ale jako rodačka z Prahy budete mít možná nějaký nápad, co by se dalo udělat.“

Během hovoru vedoucího vědeckého odboru jsem si představila scénu: prostorné náměstí uprostřed Prahy, masy lidí před radnicí, každý den čekající na představení, které se opakuje po staletí v 11 hodin dopoledne. Myslím na stavitele, kterého os-lepili, aby už nikde jinde nemohl podobné hodiny znovu postavit. Vzpomínám na modré kříže 27 českých aristokratů, vykládané na chodníku, kteří byli po prohrané bitvě na Bílé hoře v listopadu 1620 před Staroměstskou radnicí popraveni. Uprostřed náměstí je velký pomník Jana Husa, 25. února 1948 zde Klement Gottwald promluvil k masám z balkonu paláce Kinských. Načasování bylo vybráno ideálně; promluvil okamžitě poté, co dvanáct apoštolů ukončilo svou tichou cestu ve směru hodinových ručiček. Masy jásaly, protože jim sliboval ráj komunismu. Lidé mu věřili, protože chtěli věřit v lepší svět.

Ne, na tomto historickém místě nikdo tak snadno nezmizí. Ptám se svého šéfa: "Je to služební úkol?" „Ano."

Byla jsem rozčilená a stálo mě hodně námahy udržet si čistou hlavu, abych mohla racionálně myslet. Jako státní zaměstnankyně jsem věděla, že pro všechny kroky, které učiním, budu ještě potřebovat souhlas Německého velvyslanectví v Praze, protože se jednalo o mezinárodní záležitost v kompetenci výhradně ministerstva zahraničí. S námi - se zemskými státními úředníky - se zacházelo odpovídajícím způsobem, vždy jsme byli upozorňováni, že do práce ministerstva nesmíme zasahovat.

Bylo tedy pochopitelné, že jsem do Prahy volala velmi skepticky. Poté, co mi odpovědný zaměstnanec vysvětlil, co už velvyslanectví pro nalezení pohřešovaného chlapce udělalo, k mému překvapení řekl: „Máte absolutně volnou ruku.“

Když jsem se zeptala, zda mi to může dát písemně, zněl můj hlas o něco klidněji. „Samozřejmě vám pošlu e-mail,“ zněla odpověď. Stále ještě dost rozčilená jsem rozmýšlela, co mám dělat.

Předpokládala jsem, že v Praze nebude mít nikdo zájem zabít opuštěného a mentálně postiženého mladého muže. Musí tedy být nalezen. Okamžitě jsem si vzpomněla na mou přítelkyni socioložku Jiřinu, která se zabývala především bezdomovci. Měla jsem štěstí, byla doma. Vyprávěla jsem jí ten příběh a zeptala se, zda má nějaký nápad. „Zeptám se kolem a pak ti zavolám,“ zněla její odpověď. Přemýšlela jsem, komu dalšímu bych v Praze ještě mohla zavolat, a pak se rozhod-la pro Václava, bývalého politika a novináře s mnoha kontakty, a ještě pro další tři lidi z takzvaného veřejného života. Dva z nich působili na českém ministerstvu zahraničních věcí a jeden v rádiu. Všichni slíbili, že se zeptají. Nejvíc jsem však věřila v Jiřinu, ona vynikala kreativními nápady.

Měla jsem přibližnou představu, co Jiřina udělá. Rychle se oblékne a vydá se do ulic. Od jejího bytu to na Staroměstské náměstí nebylo daleko. Cestou tam osloví toho a onoho bezdomovce. Zatímco jsem se snažila představit si, jak tato drobná štíhlá postarší dáma mluví s muži ověšenými igelitovými taškami, napsala jsem kolem po desáté hodině email se zprávou o stavu hledání chlapce všem zúčastněným v němčině a v češtině. Jako první odpověděl velmi stručně vedoucí kanceláře presidentky sněmu: „Tímto textem jste poškodila pověst nejvyššího státního orgánu.“ Nerozuměla jsem kontextu a možná proto byla ještě rozčilenější než brzy ráno, když jsem se tímto příběhem začala zabývat. Pak jsem si řekla, že se jedná o nedorozumění, že omylem od-pověděl někomu jinému v jiném emailu. Chystala jsem se mu právě zavolat, když jsem si ještě přečetla svou zprávu. V textu byly dva překlepy, které jsem předtím přehlédla.

Krátce před třináctou hodinou zazvonil telefon, byla to Jiřina: „Právě mi někdo zavolal, chlapec sedí na lavičce před radnicí, ať ho někdo vyzvedne, ale ne od policie,“ a zavěsila. Zavolala jsem tedy na velvyslanectví, kolega mi poděkoval a slíbil, že osobně půjde na Staroměstské náměstí. Věděla jsem, že se uklidní, až když mi zavolá zpět, že chlapec je s ním v Lobkowickém paláci, kde se nachází velvyslanectví. Přesně v15 hodin volal: „Ano, máme ho tady. Je v pořádku a stále nám říká, jak hezká noc to byla. Ale kde byl, nemůže, nebo nechce říct."

Ve svém profesním životě jsem byla jen málokdy tak šťastná. Ale nikdo v mé kanceláři si toho nevšiml, o pátrání po chlapci věděli jen vedoucí kanceláře mé šéfky a mého oddělení, ale nikdo se nezajímal o to, zda byl chlapec nalezen. Ani matka a babička se nikdy se nedozvěděly, kdo chlapce našel, nikdy jsem s nimi o tom nemluvila

Když jsem více než po roce četla v posudek mé práce, našla jen výtku za tehdejší dva překlepy: „Písemný výraz nesplňuje požadavky nejvyššího státního orgánu,“ na tento příběh jsem už nemyslela.

Eugenie Trützschler, 13. ledna 2021